PETR KULIČKA - MOJE STRÁNKY

1.         Úvod

2.         Týrání dětí

2.1.1    Fyzické týrání aktivní povahy

2.1.2    Fyzické týraní pasivní povahy

2.1.3        Psychické týrání dítěte

3.         Sexuální zneužívání dětí

3.1       Sexuální zneužívání dítěte v rodině

3.2       Incest

3.3       Komerční sexuální zneužívání dětí

3.3.1    Pachatelé

4.         Šikana

4.1       Krátkodobé šikanování

4.2       Dlouhodobé šikanování

4.3       Oběti šikanování

5.         Užívání drog

5.1       Dělení drog podle jejich účinků

6.         Péče o týrané a sexuálně zneužívané děti

6.1       Terapie a rehabilitace

7.         Prevence týrání a sexuálního zneužívání dětí

8.         Závěr

9.         Seznam literatury

          Za posledních 10 let přibylo čtyřnásobně bitých dětí. Psychicky týraných je  u nás dvanáctkrát více. Ročně řeší úřady  přibližně 2000 případů a 50 dětí za rok na následky týrání zemře, / zdroj Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR/. Viz. příloha č. 3. Odborníci mají odhady až k 40ti tisícům týraných dětí za rok.

Téma zneužívání dětí je velmi obsáhlé, proto jsem se soustředil jen na dva hlavní body: týrání a sexuální zneužívání dětí. Chtěl bych poukázat na formy týrání a zneužíváni a jaký mají dopad na děti a jejich další vývoj. Věková hranice v mé práci je - děti od 0 do 15 let, protože děti jsou týrány a zneužívány již od nejútlejšího věku. Toto však je  těžko prokazatelné.

Samozřejmě se nejedná o problém, který se týká pouze České republiky, i když by mohl nezasvěcený pozorovatel k takovému závěru na základě tendenčních “senzačních“ článků - v zahraničí zejména německé provenience - dospět.

A jak je to vlastně s protější stranou? Na jedné misce vah je dítě a na druhé straně … Jak takového člověka vlastně nazvat? Existuje nespočet názvů pro tyto lidi, však si je umíte vybavit. S největší pravděpodobností se jedná o duševně nemocné osoby, které se dopouštějí trestného činu. Takto nemocní lidé jsou na světě co lidstvo pamatuje a již v římském právu je zmínka a duševně nemocných. Karel IV. zavedl u pachatelů „zbavených rozumu“ trest podle rady znalců. Tzv. Hrdelní řád Josefa I. z roku 1707 je další formou jak  byli trestáni pachatelé.

Do roku 1950 u nás platila pravidla rakousko-uherského trestního a civilního řádu. V roce 1989 došlo k zásadním změnám v oblasti legislativy, byl zrušen trestný čin příživnictví a trest smrti. V současné době je u nás správní řád upraven: Trestním zákonem (zák. č. 140/1961 Sb.), Trestním řádem (zák. č. 141/1961 Sb.), Občanským zákoníkem (zák. č. 40/1964 Sb.), Zákoníkem práce (zák. č. 65/1965 Sb.), Zákonem o rodině (zák. č. 94/1964 Sb.) a dalšími zákony a předpisy  v příslušných novelách./1

 

Dítě je, alespoň pro mne, smyslem života a proto mě velmi pobuřuje, když někdo dokáže ubližovat dětem. Ve většině případů je zneužíváno dítě rodičem, blízkými příbuznými a cizími osobami. Tento problém je nejen osobním problémem týraného či zneužívaného dítěte, jeho rodiny, ale zejména problémem společenským, protože se jedná o patologii rsp. sociální patologii. Rodina jako základ státu, má být zdravá – tedy sociálně zdravá – neměly by se v ní vyskytovat patologické jevy, v našem případě týrané či zneužívané dítě. Bez pomoci společnosti však nelze vždy toto zajistit. 

 

 V závěrečné fázi práce jsou návody jak děti ochránit a naučit je se chovat v té či dané situaci a vštípit jim, jak by se měly bránit. Jsou to poznatky důležité nejen pro rodiče či osoby blízké, které děti vychovávají nebo s nimi pracují, ale pro všechny co jsou s dětmi.

Týrané dítě (child abuse and neglect) Syndrom CAN- Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Tento „nový“ typ ohrožení dětí se tu začal vytvářet od poloviny dvacátého století. Představuje nejen významné narušení stavu a vývoje dítěte, ale i jeho samotné existence (Dunovský)/4

Toto je  široký pojem společensky nepřípustného chování a jednání vůči dítěti, s užitím síly. Jsou to veškeré způsoby týrání: bití, fyzické poškozování, nadměrná práce, další formy duševního, psychického týrání. V praxi se   tyto formy kombinují. Klinické projevy  týrání jsou pak též kombinací somatických a psychických změn.

Týrané děti mají často odchylky v chování. Dvou až tříleté děti jsou buď ve

30% extrémně agresivní v určitých situacích neklidné, úzkostné, často s pseudoochranitelským přístupem k mladším dětem a ke zvířatům, zejména mláďatům, nebo jsou naopak až v 60% pasivní, celkově inhibované, apatické bez radosti, bez schopnosti vyjadřovat emoce, bolest, nesouhlas atd. Týrané děti mívají většinou nejistý, vyhýbavý vztah k matce, či vychovateli. Bojí se kontaktu. Všeobecně se někdy říká - týrané dítě = týraný rodič. Viz. příloha č. 1.

Tělesná poranění a postižení orgánů a funkcí.

 

 

·        poranění nebo popáleniny nevysvětlitelného původu, zvláště vyskytují-li se opakovaně, /poranění kostí - zlomeniny, vnitřních orgánů, otřesy/,

·        nepravděpodobná zdůvodnění těchto poranění dítětem či o ně pečující dospělou osobou,

·        nechuť dítěte o těchto poraněních mluvit,

·        poranění v důsledku neúměrných trestů, strach ze styku s rodiči,

·        lysiny,

·        pohmožděniny „měkkých“ částí těla, nadloktí, stehna, tváří, jež mohou být následkem štípání, kousání, bitím. Pohmožděné lokty, kolena, lze obvykle přičíst na vrub běžným dětským tahanicím a pádům,

·        neochota dítěte odhalovat paže a nohy i v horkých letních dnech (pokud k takovému jednání dítě nevedou náboženské či kulturní důvody a nelze pozorovat žádné jiné ze zde uvedených příznaků),

·        strach ze svlékání před hodinou tělocviku (pokud zde nejsou náboženské či kulturní důvody, nebo není-li dítě příliš nesmělé),

·        strach jít domů,

·        strach z lékařské pomoci nebo zákroku,

·        sklony k sebetrýznění ( vytrhávání vlasů, tlučení hlavou, pořezávání se),

·        agresivita vůči ostatním,

·        chronické útěky od rodičů./2

 

 

Myslí se tím nedostatečné uspokojení alespoň těch nejdůležitějších tělesných potřeb dětí, a to i v návaznosti - na psychické a sociální potřeby. Jde o úmyslné, ale i neúmyslné nepečování při závažných, psychických poruchách či značné nezralosti rodičů (děti dětí). Dříve se hovořilo o deprivaci či citové deprivaci v dětství.

Deprivace je zvláštním případem frustrace, kdy strádání vzniká nedostatkem příležitostí k uspokojení některé základní životní potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu. Deprivace se může projevovat v různých oblastech. Je-li snížený přísun vnějších smyslových podnětů, pak mluvíme o senzorické deprivaci, omezený sociální kontakt vede k sociální deprivaci, nedostatek spánku ke spánkové deprivaci, při nedostatku citových podnětů deprivačně působí neuspokojení potřeby citové jistoty, nastává citová deprivace. Citová deprivace v dětství mívá negativní důsledky pro vývoj osobnosti – ve směru nerovnoměrného vývoje, který případně vede až k specificky sociálně patologickému chování./1

Dále jde o opomenutí  v péči o dítě či nepochopení rodičovské role, ať již z důvodů nezralosti, otupělosti, hledání jiných životních hodnot než spojených s dětmi. Výsledkem těchto skutečností je neprospívání dítěte, jeho větší nebo menší zanedbanost, nedostatečné rozvinutí jeho sil a schopností ve všech oblas­tech života i vztahu k blízkému a i vzdálenému okolí.

K nejzávažnějším důsledkům takovéhoto zacházení s dítětem patří jeho zpustnutí, v krajním případě až smrt. V právní verzi podle Zákona o rodině jde v podstatě o situace, kdy rodiče zneužívají svá práva a neplní povinnosti k dítěti, pro což mohou být ve svých právech omezeni a v případě hrubých či závažných poruch pak dokonce rodičovských práv zbaveni ./4

 

 

 

1)      Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo

b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu./5

Psychické nebo-li emociální týrání bývá těžké odhalit. Je skryto někde uvnitř v duši a v mysli dítěte.

Dítě je neustále vystavováno řeči, jak je hloupé, neužitečné, zbytečné ( jedno z nejhorších slov, dle mého, pro dítě), ošklivé, nechtěné. Takovéto řeči vedou až k tomu, že dítě si to opravdu začne myslet a uvěří, že skutečně takové je, že je k ničemu. Ze svého pubertálního období, mezi 15-16ti lety, si pamatuji na přítele,v té době 17-18tiletý, ke kterému se takto chovala jeho vlastní matka a nevlastní otec a dlouho to praktikovali i jako formu vydírání. Mladý člověk dosahující skoro 18ti let toto, ale bere s nadhledem, kdežto pro dítě je to velmi traumatizující.  Citově vykořisťované děti musí často něco pro rodiče udělat a tím si lásku zasloužit, což je naprostý nesmysl. Nemohou pak do budoucna počítat s neustálou oporou. Děti tak velmi citově trpí. /2

Osobnost těch, kteří týrají psychicky dítě se příliš neliší od osobností, které týrají fyzicky, ale porucha osobnosti obvykle není tak výrazná, zjevná. Velký vliv má akutní i chronický stres, nevyspělost osobnosti, nezralost osobnosti  a náročnost situací, které vedou k tomu, že dospělí či vrstevníci začnou psychicky týrat své okolí. Ze současných poznatků výzkumů a šetření v případech zneužívaných dětí vyplývá, že často šikanující či týrající osoby byly také v dětství zneužívány či nějakým způsobem týrány.

Psychické týrání neexistuje pouze směrem od dospělých k dětem, také se vyskytuje týrání rodičů jejich dětmi- a to jak fyzické, tak i psychické. Zvláště s postupujícím věkem rodičů a dětí. 

 

·        projevování známek fyzického, mentálního nebo emociálního opoždění ve svém vývoji,

·        neúměrně silné reagování na své vlastní chyby,

·        neustálé podceňování se,

·        obávání se každé nové situace,

·        ubližování  sobě,

·        neurotické chování (kroucení prstů, vlasů, cucání palce v pokročilém věku),

·        nepřiměřené reagování na bolest oběma směry, tedy buď jako by prudkou bolest vůbec necítily, nebo naopak hysterií kvůli sebemenšímu podnětu,

·        užívání drog, organických rozpouštědel či alkoholu,

·        známky nejistoty ve vztazích s většinou ostatních lidí, neschopnost navázat a udržet přátelství s nimi,

·        pasivní nebo naopak extrémně agresivní chování,

·        obavy, že je stejně nikdo nemá rád,

·        obavy z možnosti potrestání,

·         neschopnost důvěřovat dospělým lidem, kteří se jim snaží pomoci nebo se s nimi spřátelit, anebo naopak na těchto lidech až příliš lpět a projevovat jim  vděčnost za každou pozornost,

·        nalézání si důvodů, proč pobývat v jiné rodině, byť i v době, kdy je taková návštěva nevhodná,

·        přičítat si vinu za vše možné./2

 

Syndrom sexuálního zneužívání dětí CSA ( child sexual abuse syndrom).

Sexuální zneužití je vzetí závislého, vývojově nezralého dítěte nebo adolescenta

 do sexuálních aktivit, které jím nejsou plně pochopeny a přijímány a narušují jeho sociální tabu v rodinných rolích (Schechter, Rogers).

 

Fraserova definice: zneužití dítěte pro sexuální uspokojení dospělého.

Sexuální aktivita vůči dítěti může být provázena agresivitou, ale může být i bez ní.

Typická situace sexuálního zneužívání v rodině – rodina je dysfunkční, dítě je v sociální izolaci, při zneužívání je pasivní, bez možnosti bránit se, viníkem je ( nejčastěji) nevlastní otec. Socioekonomická situace rodiny je většinou špatná.

Dítě je při zneužívání pasivní, maximálně verbálně odporuje (bojí se zveřejnění, často je viníkem vázáno k mlčenlivosti různými způsoby přes uplácení po vyhrožování). Nemá kamarády nebo o ně začíná přicházet, protože se straní společnosti. Myslí na hroznou skutečnost, bojí se blízké budoucnosti. Rodina je dysfunkční, matka nebývá schopna dítě ubránit, dát mu podporu. V rodině je často alkoholismus.

Sexuální zneužití je vždy otázkou odhaleného tajemství, je těžkým traumatem pro všechny zúčastněné. Nejvýraznější dlouhodobé následky jsou nacházeny u preadolescentních dívek.

Toto trauma není aktem, ale procesem, kterému musíme porozumět, aby se mohl řešit. Rekonstrukcí se vytvoří příběh, zaplňují se bílá místa. Tento aktivní proces je vlastně léčbou. U předškolní dětí, ale i starších je rekonstrukce tvořena nonverbálně – za pomocí anatomických panenek a terapeut velice citlivě verbalizuje zjištěná fakta. /1

 

 

Ztrácejí pocit jistoty a s nápadným strachem ulpívají na rodičích.

V přítomnosti jisté konkrétní osoby projevují mimořádně silný strach.

Hystericky křičí při přebalování.

V okolí genitálií lze pozorovat fyzické znaky.

Mívají bolesti nebo zánětlivé změny v krční, anální nebo genitální oblasti.

Projevují regresi k formám chování odpovídajícím mladšímu věku.

Mívají nepřítomný pohled, nešťastný výraz, smutnou náladu.

Stahují se do sebe, přestávají jíst, chronicky se budí zlými sny, začínají se opět pomočovat, i když to již dříve nedělaly.

Při hraní s panenkami nebo jinými dětmi příliš zasvěceně napodobují sexuální chování. V době válek v 90. letech v bývalé Jugoslávii, děti, které byly zneužívány napodobovaly chování dospělých žen prostitutek.

Kreslí pohlavní orgány.

Ztrácejí zájem o zábavné aktivity (čtení pohádek).

Dítě očividně trpí, má starosti, ale nechce říci proč.

Opakují neslušná slova nebo fráze.

Dítě projevuje agresivitu a podrážděnost.

 

 

Naznačují, že znají určitá tajemství, která však nemohou nikomu prozradit.

Mluví o jakémsi problému některého svého kamaráda.

Ptají se, zda byste  neprozradili tajemství.

Začínají lhát, krást a hrubě mluvit, s cílem upoutat na sebe pozornost.

Mají u sebe peníze nevysvětlitelného původu.

Začínají se opět pomočovat.

Vykazují náhlé obtížně vysvětlitelné změny v chování, stávají se agresivnějšími nebo naopak nezúčastněnými.

Přestávají se radovat.

Vykazují sexuální aktivitu nepřiměřenou svému věku.

Kreslí sexuálně inspirované obrázky.

Trpí bolestivostí nebo krvácením v krku, infekcí močových cest.

Trpí chronickými indispozicemi ( bolest hlavy, či žaludku).

Propadají těžkým depresím, dokonce se mohou pokusit i o sebevraždu.

Mají o sobě špatné mínění.

Soustavně utíkají z domova.

Dělá jim potíže chůze.

Říkávají o sobě, že stejně nestojí za nic, připouštějí si svou zkaženost.

Jsou neustále jakoby ve střehu.

Pokoušejí se sexuálně zneužívat jiné děti.

Opakují neslušná slova.

Vymýšlejí si stovky výmluv, aby nemusely jít ze školy rovnou domů./2

 

 

Trpí chronickou depresí.

Jeví sklony k sebevražednosti.

Užívají drogy nebo nadměrně pijí alkohol.

Trpí ztrátou paměti.

Trpí nechutenstvím nebo naopak vlčím hladem.

Soustavně utíkají z domova.

Projevují nevhodné, sexuálně vyzývavé chování.

Mají obavy z jistých lidí, příbuzných nebo přátel.

Přejímají rodičovskou úlohu v domácnosti, pečují o každého, jen ne samy o sebe.

Trpí bolestmi či krvácením v genitální či anální oblasti.

Chronicky trpí noční můrou, bojí se tmy.

Jsou neschopny se soustředit.

Pokoušejí se sexuálně zneužít nějaké dítě.

Jsou nezúčastněné, izolují se od ostatních, trpí zbytečnými obavami.

Projevují prudké výbuchy hněvu a podrážděnosti.

Mají u sebe nevysvětlitelné obnosy peněz.

Trpí chronickými indispozicemi, jako bolest hlavy či žaludku.

Hledají výmluvy, proč raději nejezdit domů.

 

Je vhodné poznamenat, že některé děti, které se staly oběťmi sexuálního zneužití, zacházejí v utajování toho, co se s nimi děje, tak daleko, že se jim  daří skrývat nebo v sobě potlačovat i chování, které se obvykle v takových případech vyskytuje jako průvodní jev./2

 

 

 

 

 

1) Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne osobě mladší osmnácti let za pohlavní styk s ní, nebo za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

 

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

a) spáchal-li čin uvedený v odstavci 1 ze zavrženíhodné pohnutky,

b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, nebo

c) spáchal-li takový čin opětovně.

 

Osoba mladší osmnácti let, která žádá nebo přijme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch za to, že sama má pohlavní styk, nebo se sama pohlavně ukájí, obnažuje nebo se dopouští jiného srovnatelného chování, není pro takový čin trestná, a to ani podle ustanovení o návodci nebo pomocníkovi.

 

 

Co je specifické a shodné pro sexuální zneužívání v rodině? Většinou jde o opakované a dlouhodobé aktivity. Děti ztrácejí blízké osoby, důležitý pramen sociální podpory. Vytváří se těžký konflikt loajality (matka, otec, sourozenci, atd.). Asi v 50% se jedná o dívky a z celkového počtu zneužití je asi 20% zneužití v rodině.

Je dobré zneužívání zveřejňovat? Ano a ne. Existují důvody pro i proti zveřejnění a samozřejmě též falešná obvinění.

 

 

 

 

 

 

 

Často se setkáváme s tím, že děti berou zpět svá odhalení. Dítě je konfrontováno, když viník popírá obvinění nebo členové rodiny utrpí šok. To ale neznamená, že by dítě lhalo, dítě se takto stáhne do imunity. Pokud je viník ze slušné rodiny, popření je obvyklé. Procento falešného obvinění je mnohem nižší, než se udává 5 – 10% (Finkelhor). Je to nové zjištění potvrzené více autory.

 

Všeobecně se akceptuje, že až 50% obviněných je falešných. Ale Jones udává 8%. Spontánní výmysl dítěte bývá zřídka a spíše se objevuje při řešení soudních rozvodových sporů. Obvykle jeden z rodičů (matka) se snaží zmařit svěření dítěte do péče druhému či eliminovat setkávání dítěte s druhým rodičem. /1

 

 

 

 

Výňatek z kazuistiky:

 

Pětiletý inteligentní chlapeček byl přiveden matkou ke znaleckému posouzení (jako superposudek, kdy soud nařídil přezkoumání předešlého posudku). Chlapec celkem věrohodně líčil, jak mu otec dělal „TO“. V době vyšetřování již byli rozvedeni, styk probíhal hladce, chlapec měl k otci vřelý vztah, preferoval matku, ale také rád jezdil k rodičům otce. Při vyšetřování bylo zjištěno, že chlapec vlastně neumí vysvětlit, co to je „TO“. Nakonec potvrdil, že jej otec štípal do břicha, když ležel v posteli. Podrobnou explorací vyšlo najevo, že matka, která se chce znovu vdát, do bytu nastěhovat partnera a chlapce „přitáhnout“ do nové rodiny, vidí východisko v odtržení syna od otce. Matka chlapci vyprávěla, že mu otec dělal ošklivé věci, že to bylo večer, v posteli a týkalo se to chlapcova těla. Zároveň mu řekla, že stačí, když při vyšetření bude říkat „TO“, že se na nic víc ptát nebude. Opravdu při prvním vyšetření znalci stačilo „TO“. Znalec popisoval emoční a vegetativní reakce a zárazy při léčení, a aby dítě více netraumatizoval, už jej déle v tomto směru nevyšetřoval. Při vysokém skóre obecné věrohodnosti se znalec přiklonil k tomu, že specifická věrohodnost odpovídá obecné a že podezření ze sexuálního zneužívání se jeví jako důvodné

Úkolem znalců při super posouzení bylo toto potvrdit či vyvrátit. Z počátku se dítě divilo, jak to, že znalec nechápe výraz „ TO“. Odpovědi byly stereotypní, byly doprovázeny bouřlivou vegetativní a emoční reakcí se zárazy (jak popisovali předchozí znalci), toto však bylo zapříčiněno bezradností dítěte a přiznáním, že i když se otec k němu „hrozně“ choval, má jej rád a nechce o něj přijít, ale zároveň to nemůže udělat mamince. Znalci uzavřeli, že jde o falešné obvinění, které matka na konec ani nepopřela ani nevyvrátila. Po zveřejnění pro silný emoční nezpracovaný náboj všech zúčastněných, byla doporučena rodinná psychoterapie, kterou nakonec biologičtí rodiče akceptovali.

 

Incest není pojem sexuologickým, není sexuální deviací v pravém slova smyslu. Jde spíše o pojem právní či literární (Weiss)./4

Je to pohlavní styk mezi pokrevními příbuznými. V našem kulturním prostředí je to staré tabu. Většina lidí je dokáže respektovat bez větších problémů. Za normálních okolností se incestní vztahy vyskytují vzácně.

Incestní vztahy se vyskytují zejména rodinách sociálně slabých, nestabilních nebo narušených. Nápadně častý je incest v rodinách alkoholiků a alkoholiček.

Dominantní forma incestu – pohlavní styk mezi otcem – dcerou. Dívky jsou většinou v pubertě. Zneužívání bývá často opakované a dlouho trvá než je odhaleno. Role matky zde může být pasivní. Kvalita a zásadní postoj matky hraje u déletrvajících incestních vztahů klíčovou úlohu.

Častější formou vztahu mužské rodičovské figury k dceři je pseudoincestní vztah otčíma k nevlastní dceři. Těchto případů přibývá s počtem rozvedených manželství s dětmi. Nevlastní otcové a partneři rozvedených či svobodných matek patří k rizikovým osobám z hlediska možného pohlavního zneužívání dětí obou pohlaví.

Výjimečně se u nás vyskytuje incest otec – syn. Častější jsou pohlavní zneužívání chlapců partnery jejich matek a nevlastními otci.

Zcela zvláštní kapitolou jsou incestní vztahy mezi sourozenci. V těch dominuje pohlavní styk starších bratrů s mladšími sestrami. Jde-li o sexuálně vyspělé jedince a není užíváno násilí, ne nebezpečnost takového jednání u hlediska možných následků pro obě strany poměrně malá.

Incest dětí s matkami figuruje ve statistikách sexuologů i kriminalistů všude na světě velice nízko. Jde spíše o ojedinělé případy, spojené obvykle s psychickou poruchou.

 

Riziko pro oběti incestů je tím větší, čím je jejich věk menší.Hlavní problémem je incestem navozený posun hodnot dítěte ve vztahu k vlastnímu já a ve vztahu k sexualitě. (Zvěřina)/4

 

 

obnažování se před dítětem, masturbace před dítětem, setkání s exhibicionistou, pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení, uspokojení vystavení dítěte sledování porno časopisů, pornofilmů přinucení dítěte sledovat soulož.

 

 

osahávání či líbání dítěte na intimních místech, laskání prsou či genitálií, nucení dítěte, aby manipulovalo s pohlavními orány, svými či pachatele, orální či anální sex, sexuální styk, znásilnění.

 

 

každé užití dítěte pro sexuální účely za finanční či jinou odměnu. CSEC (Commercial Sexual Exploitation of Children).  Ta je poskytována rodičům, kteří dítě prodali, nebo i přímo dítěti, jestliže samo poskytuje sexuální služby, pokud nebylo uneseno či někde násilně drženo. Většinou je finanční odměna poskytována těm co provozují  a organizují obchod s dětmi, dětskou prostituci a dětskou pornografii (nejzávažnější formy komerčního zneužívání). Společný jmenovatel ve všech formách CSEC, a nejen u tohoto, u všech typů zneužívání a týrání je ubližování dítěti./1

 

Rychle se rozšiřující komerční zneužívání dětí byl impulz pro vznik mezinárodních organizací, které se zabývají tímto problémem. Dětský fond OSN – UNICEF – je zde již od roku 1946.

 

 Nejvýznamnější nevládní organizace, jež jako první otevřela na mezinárodním poli tento problém a navrhla jeho řešení, vznikla v roce 1990 pod názvem ECPAT ( End Child Prostitution Asian Tourismus).

 

Byla založena jako reakce na dětskou prostituci a masový turismus pedofilů z bohatých kontinentů do řady asijských zemí za dětskými oběťmi.V posledních letech se směr pedofilního turismu přesunuje z Asie do evropských a jiných rozvinutých zemí. Neuskutečňuje se však  jen na základě „ volného“ obchodu, ale i na základě násilných únosů dětí, často organizovaného charakteru.

Česká republika nebyla problémem sexuálního zneužívání dětí v minulosti příliš zasažena, dle odhadů. Zato po otevření hranic jsme se stali cílovou zemí, do té doby jsme byli spíše tranzitní zemí. V současnosti již není toto téma tolik tabuizované, komerční zneužívání u nás je a jak bylo i uvedeno v některých německých médiích – tisku,  jsme  údajně ráj pro pedofily.

Zneužívání dítěte ke komerčním účelům se považuje za jednu z nejvážnějších forem sexuálního zneužívání. Komerční sexuální zneužívání dětí je možno rozdělit do tří oblastí: dětská prostituce, obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku a dětská pornografie (Uzel)/4

Dětská prostituce: využívání dětí při sexuálních aktivitách za úplatu nebo poskytnutí jiného plnění. Dětská prostituce se rozvíjí s ohromným nárůstem prostituce obecně.

Zahrnuje celou řadu forem nebo na ně navazuje (únos dítěte do zahraničí, sexuální turistika, ubližování dítěti, omezování jeho svobody, týrání a další). V posledních letech i u nás její výskyt narůstá, často ve spojení s jinými negativními jevy (HIV,AIDS,drogy). Prostituce v ČR je laciná, co se týče přenosných pohlavních onemocnění relativně bezpečná a tresty za ni jsou nízké (Dunovský)./4

 

 

Oznámení týrání, zneužívání a zanedbávání péče o dítě není udavačství a nelze se spoléhat na to, že tyto případy, kterých jsme byli svědci a to jak přímí tak i nepřímí „někdo ohlásí“, když to neuděláme my.

 

 

Jednou z forem syndromu CAN je i šikanování.

Šikana je speciální forma agrese a výrazně negativní společenský fenomén. Je to deformace mezilidských vztahů s dlouhodobými následky a s možným přesmykem – šikanovaný se časem stává šikanující (na vojně, v internátě, v současné době již v mateřských školách). Existuje status oběti a status agresora. Pro status agresora je většinou typické , že jde o adolescenta, který je tělesně zdatný, s otevřeně kladným vztahem k projevům agrese. Je sebejistý, impulzivní s malou empatií a vysokým sebevědomím. V jeho rodině se vyskytovaly tělesné tresty, často i násilí. Agresor bývá nečtenář až dyslektik s inteligencí buď lehce podprůměrnou nebo naopak nadprůměrnou. V posledních letech stoupá výskyt šikany. Ačkoliv je odsuzována jako nemorální, více než ¾ svědků se chová pasivně.

Rodiče agresorů – přes upozornění školy – proti dětem nezasahují, naopak vyhrožují škole, učitelům i rodičům obětí. Tak místo agresora opouští třídu oběť.Policie tvrdí, že je – vzhledem k věku agresora – bezmocná.

V šikaně u školních dětí:

-         jde o přímou agresi (tváří v tvář) spočívající ve fyzickém násilí nebo v jeho hrozbě, v krutém posměchu a ponižování,

-         oběť je předmětem agrese opakovaně,

-         oběť není schopna účinné obrany.

 

Dítě se neumí a často ani nechce bránit. Chce setrvat v kolektivu třídy. Za svůj status oběti se stydí a nechce jej před dospělými zveřejnit. Neobrací se s prosbou ani na spolužáky, natož na učitele. Proto je šikana dětí úkol pro dospělé! Jde o porušení práv dítěte. Retrospektivní studie ukazují, že až 80% šikanujících agresorů ve školním věku se v dospělosti stává pachateli násilných trestných činů nebo jiných delikventních aktivit. (Malá)/1

 

 

Rozvod rodičů, nový přírůstek do rodiny, úmrtí příbuzného, přítele či oblíbeného zvířátka, nuda, frustrace, zneužívání jakéhokoliv druhu, jemuž je dítě vystaveno – to vše jsou obtížné situace. Mohou vést až k snaze o odreagování se od nepříjemné reality právě šikanováním ostatních. Problém obvykle netrvá dlouho, přesto však mnohdy připravuje obětem, rodičům a pedagogům nemalé starosti. K šikanování se může uchýlit i dítě, které si samo před tím muselo nějaké zlomyslnosti vytrpět, neboť se může pokoušet o odplatu.

 

 

Proč se z některých dětí stávají chroničtí trýznitelé? Někdy se jedná o rozmazlence, kteří jsou egocentricky přesvědčeni, že musejí od svého okolí získat vše, co si jen zamanou, a že nikdo jiný kromě nich samotných nemá prakticky žádná práva. Jiné děti nesou následky nedobré výchovy. U nich se často projevují tyto příznaky a příčiny:

-         pocity nejistoty,

-         pocity nedostatečnosti,

-         sami mohou být obětními beránky nebo terčem šikanování ve vlastních rodinách,

-         jsou oběťmi fyzického ubližování, emociálního vykořisťování nebo sexuálního zneužívání,

-         nemají dovoleno projevovat své city,

-         nemají pojem o hodnotě vlastní osobnosti, postrádají touhu něčeho dosáhnout,

-          mají pocit, že vybočují z řady,

-         Jednají pod nátlakem honby za úspěchy, jelikož jejich rodiče si cení jejich úspěchu, ne však dítěte samotného.

 

Tyto charakteristické vlastnosti se u nich mohou vyskytovat v libovolné kombinaci.  Těmto dětem bývá společná potřeba  vyniknout nad ostatními, aby se pak mohly samy cítit lépe a důležitěji. Děti vychovávané v atmosféře lásky v sobě necítí potřebu ponižovat ostatní, avšak děti, které nejsou správně vychovávané, se nedokáží srovnat s projevy jemnosti ani chybováním, ve kterých hned vidí známky slabosti, a tedy i určitou hrozbu, neboť odhalování slabosti nebo zranitelnosti je něčím, co se u nich v rodinách nikdy netolerovalo.

 

Smutnou skutečností zůstává, že některé děti jsou trestány a ponižovány za to, co zcela běžně dělají všechny ostatní děti, tedy rozlijí-li např. nějaký nápoj, pomočí-li se do postele, mají hlad v nevhodnou dobu, obléknou si obráceně svetr, dají-li se do pláče, když se uhodí. Za takové situace si dítě brzy uvědomí, že dělat něco správně je takřka nemožné, že své city musí pečlivě skrývat a že slabost nebo choulostivost, případně omylnost jsou něčím nepřijatelným, co je nutné v sobě potlačit. V okolí žijící dospělé osoby předaly dítěti jasné poselství: „ Buď silný, pokořuj ostatní a bude se ti v této rodině dobře dařit.“

 

Dítě proto začne zranitelnost v jakékoli podobě nenávidět a její existenci si zvykne popírat, protože je tato vlastnost spojená s bolestí a zapuzením. Najde-li takové dítě jakoukoli skulinku slabosti v někom jiném, zaútočí. Faktem zůstává, že takový útočník vlastně útočí sám na sebe.

 

V pozadí za těmito šikanujícími dětmi se skrývají čtyři hlavní faktory:

 

-         Rodiče poskytli těmto dětem žalostně málo lásky a místo toho k nim zaujímali negativní postoje.

-         Rodiče jim tolerovali agresivní chování a v tomto smyslu jim ani nestanovili žádné pevné hranice únosnosti.

-         Děti musely od rodičů snášet fyzické tresty, případně prudké výbuchy emocí.

-         „Horkokrevný“ temperament dítěte, ačkoli se tomuto faktoru přisuzuje menší důležitost než třem zbývajícím.

 

 

Děti, které se daly na dráhu šikanování, si nejsou samy schopny stanovit meze svého chování. Nepodpoří-li je však v tomto smyslu rodiče, obvykle veškeré pokusy zaměřené na změnu jejich chování selžou. Zde je neocenitelná i pomoc školy. Škola musí vydat takové soubory pevných a reálně splnitelných opatření a pravidel, z nichž je jasné, že šikanování škola nebude v žádném případě tolerovat.

K zlomyslným dětem nemůžeme být tak velkorysí, abychom jejich chování ignorovali. Děti si musejí uvědomit, že za své činy ponesou odpovědnost, a nakonec se musejí naučit konstruktivnímu chování.

Jsou-li sklony k šikanování zakořeněny kdesi hluboko v duši dítěte, pak  si jejich potlačení vyžádá určitý čas. Je zde třeba velké pochopení a trpělivosti rodiny a učitele, ale i jistá ochota ke spolupráci samotného dítěte. Nepříjemná skutečnost je, že většina dětí spatřuje svůj největší „úspěch“ právě v šikanování ostatních, a tak nezbývá, než abychom i ostatním dětem pomohli se s tímto problémem vypořádat.

 Oběti jsou často šikanováním tak zdrceny, že raději nikomu neřeknou, co se s nimi děje. Je třeba dětem dodat odvahu. I šikaně, se daří v atmosféře tajemství. Existují znaky, které nám mohou napovědět, jsou to:

 

-         strach chodit do školy nebo ze školy,

-         neochota chodit do školy vůbec,

-         dožadovat se, aby se pro dítě jezdilo do školy autem,

-         na cestě do školy měnit trasu,

-         zhoršit se ve škole,

-         pravidelně chodit domů s poškozeným oděvem nebo knihami,

-         chodit domů vyhladovělé, protože jim šikanující sebrali peníze na obědy,

-         projevovat nezúčastněnost, náhle začít koktat,

-         pokusit se o sebevraždu nebo sebevraždou hrozit,

-         křičet ze spaní, trpět noční můrou,

-         mít na těle nevysvětlitelné modřiny, škrábance, tržné rány,

-         neustále ztrácet peníze či osobní věci,

-         chtít stále nové kapesné nebo začít krást peníze (na vykoupení),

-         odmítat svěřit se s tím, co je trápí,

-         začít šikanovat sourozence nebo jiné děti,

-         projevovat neopodstatněnou zlobu vůči rodičům,

 

Je jedním z následků týrání a sexuálního zneužívání dětí. V dnešní době si pod pojmem droga můžeme představit cokoliv na čem je člověk, v našem případě dítě, závislé.

Droga je obecné označení pro velice široký okruh psychotropních látek, jejichž užívání může vést k drogové závislosti. Pojmenování pochází z holandského slova droog, kde v doslovném překladu znamená žízeň. V léčitelství se slovo droga používá k označení sbíraných částí léčivých rostlin. Obecně lze za drogu považovat i nehmotné statky a dá se tímto slovem označovat i věc, která nás motivuje (pro muzikanta může být drogou publikum, pro sportovce vidina medaile), ale většinou se používá pro označení psychotropních látek.

Část veřejnosti zastává názor, že by se drogy dělit neměly, druhá část rozděluje drogy na dvě hlavní kategorie:

 

 

Jde o především o záchyt či detekci tohoto jevu. Zákonem je stanoveno, že každý, kdo zjistí u dítěte některou z forem závažného ubližování dítěte, tedy CAN nebo CSA, je povinen ohlásit tuto skutečnost či jen závažné podezření na ně orgánům péče o rodinu a děti mateřských úřadů či pověřených obcí. V případě nutnosti přímo policii. Může splnit tuto svou povinnost i odesláním dítěte k lékaři, který nejen že dítě vyšetří a dokumentuje vlastní poranění či újmu na zdraví, ale i v případě nutnosti pošle dítě do nemocnice k podrobnějšímu vyšetření a patřičné léčbě. To samo o sobě splňuje i další povinnost danou zákonem – zamezit dalšímu zneužívání dítěte a ubližování mu.

Skutečný stav je pak zjišťován důsledným šetřením a aktivním zjištěním všech údajů o stavu a vývoji dítěte, jeho rodiny i prostředí, ve kterém žije. Další postup je pak v těchto případech založen především na rozhovoru s rodiči dítěte či jeho průvodcem, s dítětem samým, je-li schopno odpovídat na příslušné otázky, a je-li již dostatečně orientované či vyvinuté, aby mohlo poskytovat věrohodné informace. Významným zdrojem informací jsou pak i údaje z lékařské dokumentace. Další údaje lze získat od orgánů, které mají vyšetřované dítě a jeho rodinu ve své evidenci. Nejsou-li jim takové informace známy, je třeba, aby sociální pracovnice zdravotnického či zdravotně-sociálního zařízení provedla  šetření v rodině sama nebo nejlépe s pracovnicí orgánu sociálně – právní ochrany dětí (OSPOD).

Významné informace mohou poskytnout odborná pracoviště, která dítě navštěvuje ( azylový dům, kojenecký ústav, dětský domov, pedagogicko-psychologická poradna, stacionáře pro postižené děti, dětská centra apod.) A samozřejmě též škola. Vhodným nástrojem je Dotazník funkčnosti rodiny.

 

Při celém tomto šetření je třeba dbát maximálně na důvěrnost a respektování všech zúčastněných, dítěte především. Nesmíme rovněž zapomínat na závažné nebezpečí sekundární viktimizace, vznikající z opakovaného či netaktního vyšetřování a dotazování dítěte. Anamnestické vyšetření je pak podle potřeby doplňováno odbornými vyšetřeními, např. gynekologické, neurologické, proktologické, oční, psychiatrické, benerologické – u případu CSA, zvláště komerčního charakteru nikdy nelze opomenout!

Dle potřeby se doplňuje vyšetřeními laboratorními, někdy je vhodné hospitalizovat dítě za účelem pozorování jeho chování.(Dunovský)./4

 

 

Dobře provedené vyšetření je východiskem pro určení prognózy a zejména terapie a rehabilitace celkového léčebného postupu. Někdy je vhodné dítě umísti do azylového domu pro děti v nouzi nebo též do ozdravovny.

Účast psychologa po celou dobu šetření je nezbytností, nejen pro vyšetření dítěte, ale také pro sledování vývoje celé situace a výsledků terapeutických aktivit. Důležitý je také doprovod dítěte na nejrůznější vyšetření a jeho psychická ochrana jednou osobou, ke které dítě naváže dobrý vztah a důvěřuje jí.

Je nutno také uvézt, že nám dosud chybí kvalitní monitoring výskytu syndromu CAN a syndromu CSA v populaci. Tedy základní podklady pro dobrou kvantifikaci a kvalifikaci tohoto jevu. V současné obě jej připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.

Terapie a rehabilitace dítěte postiženého CAN vychází z diagnózy medicínské i sociální, zjištěných škod a poruch struktury a funkce organismu a prostředí ve kterém se událost odehrává. Zde může sehrát důležitou roli orgán péče o rodinu a děti za pomoci angažovaných odborníků.

 

 

 Z nových terapeutických disciplin můžeme jmenovat např. kineziologii, která může pomoci dítě ¨odblokovat¨, neboť psychická tenze u zneužitého dítěte se může projevit motorickými potížemi. Vždy je nutno vzít v úvahu, že bolavé je tělo i duše, bez ohledu na to, zda došlo k poškození fyzickému či psychickému.

 

3. rovina je dlouhodobá léčba a rehabilitace týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Je použita zejména tam, kde dosavadní úsilí nebylo úspěšné. Většinou se týká psychické oblasti, ale významné jsou také tělesné poruchy a vady, které vyžadují dlouhodobou rehabilitaci, případně chirurgické úpravy (plastické operace po popáleninách). Také zde může pomoci psychiatr, psycholog, kineziolog, fyzioterapeut, logoped, herní terapeut, arteterapeut, muzikoterapeut, canisterapeut a hipoterapeut (Dunovský)./4

 

Primární prevence by měla směřovat k celé populaci, společnosti, jak dospělé tak dětské. Primární prevence vůči dospělým má zvýraznit kvalitní rodičovství, odpovědnost za dítě, uspokojování základních potřeb, nároků a práv. Toto je vyjádřeno v Úmluvě o právech dítěte a ve Světové deklaraci o přežití, rozvoji a ochraně dítěte.Dítě má být chtěné, zdravé, vzdělané, bezpečné a milované.

Primární prevence ve vztahu k dítěti má být rovněž směřována k prosazování dětských práv, s nimiž má být dítě obeznámeno. Dítěti se má dostat v rámci pohlavní výchovy náležité informace o sexualitě člověka. Má znát nebezpečí, která mu hrozí zejména v oblasti sexuální. Je nutné aby se naučilo bránit a vyhýbat lidem, kteří ho mohou zneužít, nezvalo cizí lidi domů, umělo říci ne. Naučit se, jak si mají děti poradit je v procvičování konkrétních situací – metody úniku – křičení, útěk, kopání, udržení bezpečné vzdálenosti, předstírat hluchotu.

Sekundární prevence se orientuje na rodiny a děti, které jsou zatíženy rizikem v sexuální oblasti. Jsou to obvykle děti z problémových či dysfunkčních rodin, které ohrožují ostatní děti. Někdy tato nebezpečí překvapují dospělé, kteří jsou v blízkosti dítěte – pornografie v níž vystupují děti, organizování dětské prostituce, sexuální turismus či prodej nebo únos dětí za účelem provozování dětské prostituce. Rodiče by si měli uvědomit, že děti obvykle vědí o této oblasti mnohem více než oni si myslí a že jen otevřená diskuze mezi rodiči a dětmi na téma normální a nenormální sexuality dá dítěti mnohem více než řada přednášek.

 

Terciální prevence je soubor opatření směřujících k zastavení nebo omezení probíhajícího zasažení dítěte CAN a všech dalších škod, které z toho vyplívají. Terciální prevence navazuje na terapeutické a rehabilitační aktivity a usiluje o rychlý návrat k normě a vyloučení podmínek a faktorů jež syndrom CAN vyvolaly.

 

Kvartální prevence je návrat dítěte zpět domů jestliže bylo umístěno jinam v rámci léčby. Osvětové úsilí zaměřené na informování veřejnosti má být vysoce odborné. Zde je problém v tom, že je velmi nízká úroveň znalostí této profesionální péče o dítě u populace obecně. Rovněž tak zkušenost některých kompetentních osob s poznáváním a řešením syndromu CAN a CSA je nízká. To je jeden z hlavních důvodů, proč stále zjišťujeme nízký výskyt syndromu CAN u nás (z odhadovaných 40 tisíc případů ročně je odhalena asi čtvrtina). Viz. Přílohy

 

Systémové uspořádání a zajištění péče o děti s CAN a CSA.

Přestože máme v ČR vybavený systém linek důvěry i linky bezpečí, kam je možno volat zadarmo v denní i noční dobu, není zdaleka vyřešen systém odborných pracovišť a služeb, které by poskytly všestrannou pomoc dítěti. Tak se stává, že mnoho dětí zůstane v těžkých chvílích bez pomoci a rady. O tomto závažném nedostatku byla zmínka ve zprávách o implementaci Úmluvy o právech dítěte v roce 1997 a 2003 Výborem OSN pro dětská práva (Dunovský)./4

Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas vidí příčinu týraných dětí v nízkém obecném povědomí o samotném týrání a v nevšímavosti okolí. Tvrdí, že by v takových případech nemělo platit heslo: „můj dům, můj hrad“. Viz. příloha č. 2.

 

 Ze získaných poznatků zjišťujeme, že se jedná o rozsáhlé téma, které se týká jednotlivců i celé společnosti. Týrané, zneužívané a šikanované dítě a děti jsou hlubokým sociálním problémem, bez ohledu na to zda došlo k týrání, zneužívání a šikanování fyzickému či psychickému. Vždy se jedná o celého člověka, jeho osobnost, jeho naděje, o jeho budoucnost.

Z výše vyjmenovaných druhů poškození dětí, jako důsledků týrání a zneužívání, můžeme vidět, jak křehké a zranitelné jsou děti, ať již v oblasti psychické či fyzické.

Ve výčtu odborníků, kteří pomáhají při řešení péče o tyto děti je vidět obrovská šíře problému, který musí společnost řešit. Nedostatečnost informovanosti společnosti o těchto patologických jevech je alarmující. Bez ohledu na úroveň vyspělosti států v Evropě a ve světě, bez ohledu na úroveň sociokulturní a náboženskou, rovněž s přihlédnutím k faktu, zda se v té či oné části světa válčí nebo ne, z každodenního tisku, či nahlédnutí na stránkách internetu zjišťujeme, že děti jsou týrané, zneužívané a šikanované všude. Liší se to počtem případů, procent ať již odhalených či neodhalených, řešených či neřešených životních tragedií těchto dětí. Již ve Starém Zákoně v Bibli jsou zmínky o krutém zacházení s dětmi.

V současné době máme v rukou, každý z nás, velké možnosti. Můžeme každý den chodit s otevřenýma očima, dívat se kolem sebe, ve svém sousedství, nebýt lhostejní k dětem kolem nás, které nejsou radostné, přiměřeně živé, komunikativní. Může se jednat o dítě s problémem. Pokud jsme odborníci na poli psychiatrie, psychologie, pediatrie, sociální péče, vzdělávání, buďme pilní v naslouchání dětem, které k nám vysílají signály. Které nezáří jako drahokam, jakým mají děti být. Buďme pozorní k dětem a věnujme jim více svého času. Někdy nemáme možnost zabránit zlu páchanému na dětech, ale nemáme mu přihlížet. Děti potřebují často naši pomoc a neumí si o ni říci. Jsme odpovědni za své děti. Některá bílá místa na mapě bolestí našich dětí již známe a popsali jsme je. Pomůžeme-li jednomu dítěti, zachráníme-li jeden dětský život, zachránili jsme celý svět.

 

 

1 -   Pavlovský P. a kolektiv, Soudní psychiatrie a psychologie 2., Rozšířené a   aktualizované vydání, Grada 2004

2 - Michele Elliottová, Jak ochránit své dítě, Portál 1997

3 -   Matějček Z., Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě, Grada, Praha 1995

4 - Petr Weiss a kolektiv,Sexuální zneužívání dětí, Grada, 2005

5 – Zdroj internet http://www.zakonycr.cz/seznamy/1401961Sb.html

6 - http://cs.wikipedia.org/wiki/Droga

7 - Mladá Fronta dnes, 23.4.2007