Literatury pro děti a mládež
1. Vymezení základních pojmů z teorie literatury pro děti a mládež
Předmět literatury pro děti a mládež
- mladý obor ] nestejná terminologie
Písemnictví = soubor všech psaných textů (obchodní, soudní spisy, zákony ...) z nichž se vyčleňuje umělecký text (způsobuje nějaký zážitek)
Dětská literatury = ta část literární tvorby, která je vymezená určité věkové skupině čtenářů – dětem
Vznik literatury pro děti a mládež:
- vznikla po roce 1880 – se vznikem samostatného státu
- začala se formovat ve třech rovinách:
Ø Intencionální literatura pro děti a mládež
- texty, jež byly psány přímo pro děti a mládež
Ø Neintencionální literatura pro děti a mládež
- knihy psané původně pro dospělé, ale postupem „zestárnou“
- obohacují děti o zkušenosti (J. Verne, K. May)
Ø Dětský folklór
- z období 19. století
- sbírání folklóru ] vybírání vhodných textů pro děti a mládež (ukolébavky, říkadla, rozpočítadla, hádanky, pohádky ....
Dětské čtenářství:
1) V širším slova smyslu
- už dvouleté dítě si dokáže zorientovat obrázkovou knihu → pohybuje s ní → „čte obrázky“
2) V užším slova smyslu
- dítě dokáže samo číst
Čtenářský rozvoj dítěte determinují zásadní vývojové trendy a proměny jeho psychiky.
Pohádka - zábavný, zpravidla prozaický žánr folklórního původu s fantastickým příběhem.
Balada – krátký veršovaný útvar s několika výraznými znaky.
Pověst - prozaický nebo básnický epický folklórní útvar, který na rozdíl od lidové pohádky má jistý historický podklad. Její příběh se odehrává v určitém čase a místě, Hlavní postavy jsou reálné a konkrétní.
Povídka - kratší prozaický útvar s jednoduchou tématikou
Román - prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění. Vývoj románu je dlouhý, což se výrazně projevilo na proměnlivosti jeho struktury.
2. Specifičnost literatury pro děti a mládež
Specifické rysy:
- vyplývají ze zvláštností dítěte
- Poznávací, informativní funkce díla ke zvýrazňována (literatura pro dospělé není poznávací)
- Jednoznačné poselství ] citová reakce
- Literatura pro děti je zbavená detailů a literárních znaků
- Jednoduchá a přehledná kompozice
- Jasná myšlenka a pochopitelná morálka
- Přiměřený jazyk (slovní zásoba) ] autor by měl jít o 10% nad znalosti dětí, aby obohatil jejich slovní zásobu
- Výchovná úloha
- Magická funkce – spjatá s rytmem, symboliky zachycující přírodní jevy, kouzelné bytosti, zaklínací formule
- Fyziologická funkce – zaměřená na zvládání výslovnosti obtížných hlásek, skupin hlásek ] tedy na jazykovou kultivaci
- Společenská funkce – hodnocení světa, chápání světa, postoj dítěte ke světu, hodnocení sebe sama
- Postavení autora dětské literatury ] autor se snaží přiblížit k dítěti, nazírá na společnost očima dítěte, zespodu
- Dětská literatura více koresponduje s psychickou strukturou dětské osobnosti (s jejími zvláštnostmi, potřebami, možnostmi)
- Méně jsou akceptovány literární normy a konvence
- Konkrétnost: text by měl respektovat vědomostní bariéru dětí, zkušenosti se vyvíjí
- Uvědomit si schopnost koncentrace (1.- 4. třída = 10 min, poté 30 min)
3. Stupně čtenářského věku
- Počáteční fáze – 1. třída
Zvláštní postavení má první ročník školní docházky.
Počáteční fáze je rozhodující. Pro dítě byla do této chvíle komunikace s knihou zatím pouze záležitostí poslechovou. Nyní se postupně stává gramotným a získává své první čtenářské zážitky a zkušenosti.
- Stádium mladšího školního věku = Období prepubescence = Zlatý věk dětského čtenářství (7 – 11 let)
Období prepubescence můžeme dále dělit na kratší vývojové fáze: 7-9; 9-11
Vztah ke knize je vstřícný, snadno ovlivnitelný a nepříliš komplikovaný.
Dítě je otevřeno všem podnětům.
Vznikají základy čtenářské kultury.
Čtenářství v tomto období je považováno za aktivitu spontánně prožitkovou, vyznačují se synkretickým vnímáním, naivně realistickým a antropomorfizačním pojímáním literárního obrazu, emoční intenzitu, výraznou imaginativní, jazykovou a herní kreativitou.
- Stádium staršího školního věku = období pubescence (11 – 15 let)
Období pubescence můžeme dále dělit na kratší vývojové fáze: 11-13; 14-15
V pubescenci nastává prudký rozvoj poznávacích a racionálních aktivit dítěte, především jeho logického a pojmového myšlení ] vytváří si převážně kognitivní přístup ke skutečnosti, provázený i vzrůstající potřebou věcného poučení.
Tento věk je obdobím značně rozporuplným ] dochází ke sváru mezi dětstvím a dospělostí.
Diferencují se a vyhraňují i jejich zájmy a profesní orientace
Zvyšuje se jejich aspirace, myšlenková samostatnost a tvořivost → chtějí být rovnocennými partnery dospělých.
Rozpory jsou vcelku příznivé pro formování a prohlubování pozitivního vztahu k četbě.
V tomto věkovém období se rozhoduje o perspektivách mladého čtenáře, o jeho celoživotní čtenářské kulturnosti, retardace nebo dokonce ne čtenářství.
Mezi jednotlivými vývojovými etapami nelze vést ostrou hranici, jejich přechod je pozvolný a projevuje se spíše jako stále výraznější tendence s nesčetnými přesahy do vyššího a nižšího stádia čtenářského vývoje.
Mezi vrcholy moderní české pohádky patří dílo Karla Čapka Devatero pohádek. V této knize přinesl K. Čapek mistrovsky přetvořené staré tradiční motivy. Vychází především ze zásady, že pohádka není původně literatura, ale že „skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci, je povídání v kruhu posluchačů“. Pohádka je tedy především děj.
Pro své pohádky má několik zásad:
1. Tradiční pohádkové motivy neupravuje, ale v jejich duchu vytváří nové a naplní je novým životem, vkládá do nich současnou realitu.
2. Postavy lidové pohádky (vodník, princezna, král …) zcivilnil, postavil je do reálného světa
3. Přines do moderní pohádky humor, který je místy satirický a ironický
4. oddidaktizoval pohádku a na první místo položil její literární estetickou hodnotu, Čapek se jeví jako velký humanista (Pohádka pošťácká)
5. Vytvořil nový jazyk, bohatě využívající lidovou řeč a také vytvořil prostý, vtipný jazyk, který v literatuře pro děti nemá obdoby
6. Přetvořil dějovou stavbu
4. Vývoj světové umělé pohádky
Je mnoho variací autorské pohádky, navazující na tradici, ale odpoutávající se z její ideové závislosti a žijící vlastním životem. Nikdy však neopouštějí půdu fantazie, jako stavebního základu dětské pohádky.
KLASICISMUS a ROMANTISMUS
Vývoj pohádky souvisí s vývojem bajky
Základem velké tradice bajek jsou v antické literatuře Ezopovy bajky, které poznamenaly všechny evropské podoby. Ve Francii byl nejvýznamnějším představitelem La Fontaine a v Rusku Krylov.
Bajka byla literárním útvarem blízkým dětskému čtenáři. Měla výchovný charakter, vynikala bohatou představivostí a přinášela dramatický příběh ze života zvířat. Příběhy ze života zvířat mají alegorickou podobu, skrývají se za nimi fragmenty ze života lidí, především lidské povahy.
Průkopníci umělé pohádky
Charles Perrault – Francouz – povýšil pohádku na úroveň ostatních literárních žánrů. Vystoupil proti tendenci napodobovat cizí vzory,
Pohádky matky Husy (1697) – první kniha dětské literatury v evropském písemnictví; stala se vzorem pro mnohé další autory; pohádky z této knihy znají již děti po celém světě (Červená Karkulka, O Palečkovi, Kocour v botách …); Každá jeho pohádka končí morálním ponaučením; cení si krásy duševní
Jakob Grimm a Wilhelm Grimm – Němci – jazykovědci a národopisci; pohádky nejprve sbírali a později je tvořivě převyprávěli
Německé pohádky – (Popelka; Sněhurka; Šípková Růženka; Hrnečku, vař …)
Přinesli do pohádky nové prvky – děje pohádek se neodehrávají ve fantastickém světě, ale jsou zasazeny do lidového prostředí, více reálného života; jejich pohádky jsou jednoduché, prosté, bez lyrické nadnesenosti.
Alexander Sergejevič Puškin – Rus – přinesl do pohádky svůj poetický talent, takže jeho veršované pohádky jsou malým veledílkem; O rybářovi a rybce ...
Pohádky Hanse Christiana Andersena - dán
- jeho dílo znamená vrchol klasické autorské pohádky ve světové literatuře. Jeho pohádky se staly odkazem a vzorem pro další autory pohádek.
- ve své tvorbě vycházel z varianty lidové slovesnosti – některé pohádky převyprávěl, jiné v duchu lidových pohádek vytvořil; mnohé pohádky jsou výtvorem jeho geniální představivosti, na základě hlubokého pozorování života. Do svého díla zahrnul svět přirozený i nadpřirozený, obraz lidové společnosti a přírody. Svět lidí, zvířat, ptáků, věcí. V jeho přírodě žijí personifikovaným životem i stromy a květy.
V jeho díle najdeme pohádky kouzelné (Sněhová královna, Malá mořská víla, Křesadlo); se symbolickým vyzněním (Slavík, Rajská zahrada); zvířecí (Ošklivé káčátko); realistické (Císařovy nové šaty, Děvčátko se zápalkami)
Lev Nikolajevič Tolstoj – rus – návrat k ryze lidové slovesnosti; chápal pohádku jako výchovný prostředek; Pohádky a bajky – v tomto díle zpracoval látky vlastní i cizí; upozorňoval na chyby, nedostatky, ale také na ctnosti lidí jako příklad pro děti
Carlo Collodi – Ital – proslul svou pohádkovou knihou o dřevěném panáčkovi Pinocchiova dobrodružství; v charakteru Pinocchia se skrývá mnohé z dětského charakteru, autor tedy pro ponaučení používá tohoto panáčka, který se nakonec stane opravdovým chlapcem.
Lewis Carroll – angličan – dnes se jeho dílo pokládá za základní kámen tohoto modelu moderní pohádky pro děti, kde se stírají hranice mezi logikou a poetickým nesmyslem; Alenka v říši divů a za zrcadlem
V období modernismu se pohádka osvobozuje od přímé závislosti na lidové slovesnosti a stává se autonomnější. Prohlubuje se její filosofická podoba, dostává symbolický charakter.
Alexander Alan Milne – Angličan – navázal na Carrolla knihou Medvídek Pú, příběh postavil na fantastickém výmyslu, nerespektuje zákony logiky
Podobnou obrazotvornost rozvíjí James Matthew Barrie v absurdních příhodách vysoko exponujících poetickou hyperbolu, nonsens a absurditu (Peter Pan).
Oscar Wilde – Angličan – navázal na Andersena, ale opustil realistické náměty a hledal v duchu všeobecného odklonu od realizmu a příklonu k modernistickým směrů pohádek. Šťastný princ a jiné pohádky; Dům granátových jablek.
Symbolicko-poetická podoba pohádky má znamenitého pokračovatele ve francouzské literatuře, a to v díle Antoina de Saint-Exuperyho Malý princ –moderní pohádka, nemá ucelenou epickou fabuli, prvořadé je filosofické vyznění díla a jeho poetická síla, schéma je druhořadé
Astrid Lindgrenová – Švédka – Pipi Dlouhá punčocha
5. Povídka v dětské literatuře
Povídka – kratší prozaický útvar s jednoduchou tématikou;
- základem je jedna událost, která má realistickou motivaci, situace se stala, postava žila
- vystupuje málo postav
- pracuje s chronologickou kompozicí
Tematické varianty povídky:
- historická tématika
- přírodní a zvířecí tématika (má naučnou fci)
- městská tématika
- sociální tématika
- válečná tématika
- školní tématika
- venkovská tématika
- dobrodružná tématika
Vývoj povídky v české literatuře
Do doby NO se používala povídka ve škole a v církvi (moralistické)
Národní obrození
- rozvoj novodobé prózy, období výrazné demokratizace literatury
- hlavní téma: život českého lidu
- (Božena Němcová; Jan Neruda)
Konec 19. století
Historická povídka (Alois Jirásek – Filozofská historie; Z Čech až na konec světa)
1. světová válka
- zlom: pravdivé zobrazení dítěte, jeho psychiky, v jeho prostředí
Sociální povídky (Marie Majerová)
- vznikají nejčastěji a zachycují sociální situaci venkovských dětí
Meziválečné období
- dobrodružná povídka: skautská, prázdninová tématika (Eduard Bass, Jaroslav Foglar)
Po 2. světové válce
- válečná povídka (Zdeňka Bezděková – Říkali mi Leni)
2. polovina 50. let – období schematismu
- nastupují díla ovlivněná schematismem a také socialismem: pionýrská, školní povídka (vzniká málo kvalitních textů)
60. léta – rozkvět
- realističtěji reaguje na svět dítěte, u nejmenších dětí záměna venkova za městské prostředí, velkoměstská sídliště
- vrací se téma s válečnou tématikou, jednotlivé postavy vidí kriticky z pohledu dětského hrdiny
- nová vlna psychologické prózy (hledá stresový stav, prostředky, kde se musí hrdina vyrovnávat se špatným prostředím)
- (Helena Šmahelová – Velké trápené)
70. – 80. léta – normalizace
- vzniká románová kronika o venkově; filmová povídka; obnova foglarovské tradice; humoristické příběhy; válečná tématika; ekologická tématika ...
- v tomto období knihy vycházely v oficiálních nakladatelstvích nebo v utajených a také exilových, ve kterých vycházeli knihy autorů u nás zakázaných
Autoři povídek:
Božena Němcová (Babička; Divá Bára; V zámku a podzámčí ...)
Jan Neruda (Povídky malostranské)
Svatopluk Čech (Výlety pana Broučka)
Karel Čapek (Povídky z jedné a druhé kapsy)
Jan Drda (Němá barikáda)
Alois Jirásek (Staré pověsti české)
...
6. Příběhová próza ze života dětí
= příběhová próza s dětským hrdinou
Většinou mají kolem 100 stran
Hrdiny dělíme na:
ü Akreditační hrdina
- zábava, odreagování (Bylo nás pět)
- hrdinou může být i antropomorfizované zvíře (Ferda Mravenec)
ü Imitační hrdina
- dítě má snahu jej napodobovat
ü Identifikační hrdina
- pro dítě je vzor, ideál, často nedosažitelný
ü Referenční hrdina
- nabízí typy řešení, reference = zprávy o řešení
ü Problémový hrdina
- malý zločinec, řeší problémy ve svém životě
Hrdinové od přelomu 19. a 20. století
Franta Župan – Pepánek Nezdara
F. Háj – Kája Mařík (identifikační hrdina)
J.V.Pleva – Malý Bobeš
Václav Řezáč – první dětské detektivky – Poplach v Kovářské uličce; Kluci, hurá za ním
František Langer – Bratrstvo bílého klíče
Četbu ovlivňoval skauting, čtenářské kluby ] Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky
Zábavné knížky - Karel Poláček: Bylo nás pět (akreditační hrdina)
Sportovní knížky – Eduard Bass: Klabzubova jedenáctka (akreditační hrdina)
Po 2. světové válce – Bohumil Říha: Honzíkova cesta (dobově podmíněna); J. Ryska: Dědeček, Kylián a já; Ota Hofman: Útěk (problémový hrdina)
Od 70. let autoři přivádějí dětského hrdinu do neobvyklých až tabuizovaných situací → objevují se: alkohol, drogy, smrt, hádky, nový partneři rodičů, oddělení od rodičů ...
Dětské prózy s dětským hrdinou referenčním (přitažlivost, autentický život)
Pravděpodobný příklad → orientace v dětském světě
Rysy:
- přináší dětem autentický problém, konflikt, který stojí za to řešit, tedy i o něm číst; problém musí být přiměřený věku dítěte
- obětování kontinuity příběhu, segmenty kvůli délce (do 100 stran), sekvenčnost, segmenty musí navazovat
- většinou psáno v ICH formě (1. osobě – já), přijatelnější pro děti, s hrdinou se lépe identifikuje
- soustředění na mladšího čtenáře do 12 let
- panelovost – tematický stereotyp – neprospěch ve škole, neúspěch ve sportu, nějaký problém a následné jeho řešení
Markéta Zinnerová: Tajemství proutěného košíku; Indiáni z Větrova
M. Drýjverová: Táta k příštím Vánocům
P. Křenek: Lukášova naděje (alkohol)
7. Dobrodružný román, charakteristika žánru, typologie
Na dobrodružné literatuře můžeme podruhé vychovat čtenáře (poprvé to bylo na pohádce) Román je literární žánr, který se těší mimořádné přízni čtenářského publika.
Román je prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění. Vývoj románu je dlouhý, což se výrazně projevilo na proměnlivosti jeho struktury.
Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40.000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo) a co do fabule komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších, ale ani to není bezpodmínečný rys).
Termín román pochází ze středověku, kdy se pojmem „conte roman“ (románské vyprávění) začala v románsky mluvících zemích označovat literární díla psaná v národním jazyce (místo tehdy běžné latiny).
Dobrodružný román vznikl v Anglii v 17. století
Dobrodružná literatura má množství variant a typů.
Má dramaticky konstruovanou fabuli
Může absentovat společenská nebo psychologická zakotvenost postav → hodně kladné nebo hodně záporné postavy bez vnitřního života
Román pro děti a mládež by měl nabídnout únik z „šedivosti“ všedních dnů ] dítě si kompenzuje chudobu skutečného života bohatstvím fiktivních, fantastických zážitků. Ztotožňuje se s ideovým hrdinou. Jde o tužbu o exotičnosti, o dobrodružství, o poznání dalekých a neznámých krajů ...
Exotické prostředí (často méně známé, i sci-fi).
Čtenář do textu vstupuje pomocí hlavního kladného hyperbolizovaného hrdiny (hyperbolizována je jeho fyzická síla i psychická)
Dobrodružná literatura prošla dlouhým vývojem a podléhala rozličným přeměnám
Dobrodružný román můžeme dělit:
Ø Robinzonský
- člověk v extrémní situaci (osamocení, ohrožení, ale i člověk mezi mnoha lidmi
- silný, schopný, houževnatý hrdina (nadprůměrný, vyjimečný, hyperbolizovaný)
- použití rozumu, lidských schopností → vyproštění se
František Běhounek: Dobrodružství na kře ledové; Kniha Robinsonů
Daniel Defoe: Robinson Crusoe
Ø Satirický
- satira na společnost, jedná se tak trochu o absurdní pohádku
Jonathan Swift: Gulliverovy cesty
Jan Ryska: Podivuhodný pan Magnusek
Ø Historický
- vychází z autentických událostí, ale osudy lidí a postavy jsou smyšlené → umělecký výmysl
- děti se seznamují s cizím prostředím přirozeně
Alexandr Dumas: Tři mušketýři; Hrabě Monte Christo
Charles Dickens: Oliver Twist
Alois Jirásek: Psohlavci
Viktor Hugo: Bídníci
Ø S indickými motivy
- autentická situace (osidlování USA, ...); autentická jména hrdinů, míst, historie, ale osud vyfabulovaný
J.F.Cooper: Kožená punčocha (pentalogie – Lovec jelenů; Poslední Mohykán; Stopař; Pionýři; Prérie) – zachycen autentický život boje za svobodu ...
E.T. Seton: Dva divoši – metodik pobytů dětí v přírodě
A.V.Frič: Dlouhý lovec
- indiánský mýtus Karla Maye (napsal 64 knih) Old Shatterhand; Vinnetou → cesta za dobrem, kladný hrdina, základní dobré principy indiánského národa
Ø Zvířecí
- antropomorfizace (polidštění) zvířete
- zvířecí hrdina je staven proti světu lidskému
- představuje lidské typy
R. Kipling: Knihy džunglí; Mauglí (zredukované Knihy džunglí pro děti)
- z doby osvícenství, reakce na myšlenky J.J. Rouseaua – zakladatel psychologie zvířat
Karel Nový: Potulný lovec (o vlkovi)
- neantropomorfizovaní zvířecí hrdinové – vystupují jako partneři člověka (záchrana života ...)
Jack London: Bílý tesák
J.O.Curwood: Vlčák Kazan
Ø Cestopisný
- vychází ze základních informací o zemích, ale je jinak zcela vyfabulovaný - fiktivní
H. Szienkiewicz: Pouští a pralesem
Ø Detektivní
- modifikované pro dospělé; záhada, mysterium vždy vyřešeno
E. Kästner: Emil a detektivové
M. Simmer: Moje matka se to nikdy nesmí dozvědět
Václav Řezáč: Kluci, hurá za ním; Poplach v Kovářské uličce
Ø Vědecko-fantastický
- odráží se od známé techniky a předpovídá vynálezy použité vědy a techniky
Jules Verne: 20 tisíc mil pod mořem
Ø Moderní sci-fi
- dobití kosmu – Ray Bradbury: 451°Fahrenheita
Zásadní znaky dobrodružné literatury:
- příběh není více psychologicky motivovaný
- prostředí, v kterém se příběh odehrává, je většinou mimo civilizační proud, má exotický charakter
- postavy jsou většinou konturově diferencované (dobrý X zlý)
- hrdina je psychicky i fyzicky hyperbolizovaný
- děj má svoji gradaci
- vyvolání napětí tzv. zámlkou (podstatná se jen tak mimochodem zmíní na začátku a pak se již k tomu nevrací)
- hrdina se v průběhu děje vyvíjí
- dějové segmenty = tématické stereotypy: cesta, zpráva, překvapení, strach, únos, souboj, záměna postav, zásah živlů, útěk ... (Celkem je asi 32 segmentů)
- řazení segmentů za sebou = kauzální řady segmentů
- nejčastěji se objevuje chronologická kompozice
- děj dělen do kapitol s názvem (název někdy obsahuje osnovu děje kapitoly) → každá kapitola je uzavřeným dějem
Vázání jednotlivých motivů, z kterých se skládá výstavba textu v kapitole, je postupné. Každá kapitola je uzavřeným celkem, často může připomínat samostatnou povídku. Na konci každého příběhu je pointa, vyvrcholení, které je však i náznakem dalšího příběhu.
Funkce dobrodružného románu:
Dobrodružná literatura se řadí mezi tzv. zábavnou nebo oddychovou literaturu.
- Rozvíjí fantazii mladého člověka, obohacuje jeho představivost;
- Utváří předpoklady pro čtenářské návyky;
- Je přechodem od méně náročné literatury k náročnější;
- Upevňuje v mladých čtenářích morální postoje;
- Zahrnuje určitou sumu poznatků.
8. Próza s dívčí hrdinkou
Česká dívčí literatura má bohatou tradici. Zrodila se sice až vydáním Robinsonky, ale měla již své předchůdkyně v 19. století.
2. polovina 19. století
- reagovali na společenské mravní problémy, především na poslání ženy v životě národa.
J.K.Tyl: Láska vlastenky
Božena Němcová: Karla, Divá Bára
Pro děti a dívčí mládež psala moralistické povídky a sentimentální romány Eliška Krásnohorská. Největšího čtenářského ohlasu dosáhly Svéhlavička (byly u nás prvními intencionálními texty pro dospívající dívky.
Ve 30. letech 20. st. byla často diskutována problematika tzv. dívčí četby. Její úroveň se posuzovala z různých hledisek a bylo jí vytýkáno zejména to, že je mělká, nepravdivá a sentimentální.
Mimořádným textem byla v těchto letech novela Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukešová.
Bohumila Sílová: Dájo, nevolej; Stříbrný střevíček
50. a 60. léta
Skutečný zlom přinesla Marie Majerová svou knihou Robinsonka
Po roce 1945 byl tento typ povídky a románu dlouho málo frekventovaný.
Obnovený zájem o dívčí román zaznamenáváme v románech Heleny Šmahelové Mládí na křídlech; Velké trápení – příběhy mladých dívek, které se dostávají do osobních problémů.
V 70. letech zaujala nejvíce díla Stanislava Rudolfa Metráček; Nebreč, Lucie; Něžně háčkovaný čas; Kopretiny pro zámeckou paní ...
Ivan Klíma: Markétin zvěřinec
90. léta
Milena Lukešová: Adélka byla nemocná
Lenka Lanczová: Znamení blíženců
9. Próza s chlapeckým hrdinou
Hrdinou mladých čtenářů je vždy člověk činu: rozumově vyspělý, fyzicky zdatný, smělý, se smyslem pro pravdu a spravedlnost, nevzdávající se před žádnou překážkou.
V próze s chlapeckým hrdinou musí být hrdina ale živý, ne schématický, proto musí mít také vlastnosti obyčejných dětí: umí si hrát, má svoje nedostatky a chyby jako všechny děti. Jen tak mu může čtenář věřit, jen tak může hrdina splnit své etické poslání.
Chlapecký hrdina se objevuje v rozličných žánrech literatury (dobrodružný román, historický román, společenská próza, detektivní příběh ...)
U nás se próza s chlapeckým hrdinou rozvinula v meziválečném období.
Na obrazech dětského hrdiny spisovatelé zachycují společensko-mravní poměry svojí doby a přes osudy dětí vyjadřují stanovisko ke složitým mravním a sociálním problémům.
V čechách zápas o umělecky hodnotné knihy pro chlapce proběhl v prudkých diskuzích o tzv. „klukovském“ románě. Předmětem literárních úvah a sporů byla díla okrajových spisovatelů meziválečného období, kteří však získali mnoho čtenářů v řadách chlapecké mládeže (Flos, Foglar).
V umělecky hodnotné tvorbě chlapecký hrdina vstupoval do české literatury pro děti a mládež v povídkových knihách, ale i v širších epických skladbách.
Nejvýše hodnoceným dílem se stal Malý Bobeš.
Světová próza s chlapeckým hrdinou:
Charles Dickens - David Copperfield (autobiografické dílo)
- Oliver Twist (sociální román)
Jules Verne - Patnáctiletý kapitán
Česká próza s chlapeckým hrdinou:
Josef Věromír Pleva – Malý Bobeš
František Flos - Lovci orchidejí
Eduard Štorch - Lovci mamutů; Volání rodu ...
Jaroslav Foglar - Hoši od Bobří řeky ...
10. Próza s přírodní tématikou
V meziválečném období byly uměleckým přínosem také prózy s náměty u přírody. Tento typ literatury silně ovlivnil Karel Nový, který vstoupil do dětské literatury poprvé v roce 1936 svou knihou Rybaříci v Modré zátoce (příběh o 2 ptáčcích – rybařících z jejich života). Potulný lovec (román o lišákovi, který se vrací z lidského zajetí).
Josef Zeman přírodní tématiku zpracoval do podoby zvířecí pohádky Dobrodružství veverky Zrzečky.
Základní funkcí prózy s přírodní tématikou je oslava přírody, zvířat, rostlin a i člověka v přírodě.Příroda je synonymem volnosti, rozletu, štěstí. → svobodné je zvíře, pták, ale i člověk, který žije volně v přírodě.
Vztah mezi člověkem a přírodou a jejími obyvateli je harmonický.
11. Historická próza v literatuře pro děti a mládež
Historický román tvoří významný a bohatě frekventovaný článek žánrové diferenciace v čtení mládeže.
- Má vzdělávací a výchovné hodnoty.
- Popularizuje významné etapy osobnosti
- Představuje mravní a intelektuální příklady
- Obrazy hrdinů jsou konkretizované
Historická próza se objevovala převážně formou pověsti a zápisků z kronik
2. polovina 19. století
- v roce 1819 byla znovu vydána proslulá Kronika česká Václava Hájka z Libočan, která se stala zdrojem informací pro řadu autorů. Přes svou historickou nespolehlivost byla velmi oblíbenou četbou.
Historické vlastenecké povídky psali také V.K.Klicpera a J.K.Tyl.
K.V.Rais napsal Povídky ze starých hradů a Z kroniky
Přímo mládeži napsal cestopisné vyprávění Alois Jirásek Z Čech až na konec světa a také knihu původně napsanou pro děti Staré pověsti české.
Meziválečné období
Eduard Štorch – svými knihami chtěl přiblížit pravěké dějiny, vznikaly zpracováním jeho odborných statí. Lovci mamutů; Osada havranů; Bronzový poklad; Volání rodu; Minehava ...
- zvýšený zájem o historickou prózu s vlasteneckým podtextem
Ivan Olbracht: Biblické příběhy
Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého
50. a 60. léta
S novou podobou historické prózy vstupuje do dětské literatury Miloš Václav Kratochvíl Pozoruhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela – osudy účastníka třicetileté války
12. Tradiční poezie pro děti a mládež
Poezie (z řeckého poiésis - tvorba) je básnictví. Poezie je vedle prózy a dramatu základním druhem literatury.
Jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků (rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika).
- literatura psaná veršem, to znamená řečí vázanou, organizovanou především rytmicky a melodicky
Za nejzákladnější dělení poezie lze považovat dělení podle (ne)přítomnosti děje, ve smyslu stěžejního tématu procházejícího celým dílem:
- Epická poezie - má děj (F. Hrubín: Dvakrát sedm pohádek)
- Lyrická poezie - nemá děj, snaží se vystihnout nějaké nálady, motivy, atp.
- Lyricko-epická poezie - děj je potlačen, přesto většinou patrný.
V poezii pro děti a mládež se v 80. a 90. letech 19. století objevují významné básnické osobnosti.
Karel Václav Rais vydal pro mládež veršované obrázky Listy z české kroniky, epiku s náměty z naší historie. Psal také lyrické a lyrickoepické básně s náměty domova, vlasti, života dětí na vesnici a v přírodě, rodiny a vydával je ve sbírkách Doma, Dárek maličkým a Dětský ráj.
Za zakladatele moderní české poezie pro děti a mládež bývá považován Josef Václav Sládek . (V tomto rozdělení spadá do tradiční větve, protože nijak neexperimentoval)
Napsal 3 sbírky básní pro děti: Zlatý máj – tématicky nesourodá; více obtížná (pro děti 4. – 5. třídy); Skřivánčí písně; Zvony a zvonky
Podmětem k napsání pro něj bylo folklórní prostředí; láska k matce; vlastní rodičovské zkušenosti (narození dcery Helenky); germanizační plán škol v pohraničí (chtěl nabídnout dětem něco našeho)
V jeho básních se objevují zdrobnělá slova, přirovnání, inverze, personifikace ...
Josef Kožíšek – patřil mezi autory, kteří se dokázali vcítit do světa dítěte a psát verše nejen o něm, ale i pro něj. Psal především pro nejmenší.
Oku i srdéčku; Jiskry a plamínky; Chudobky u cest
František Hrubín
- navázal na J.V.Sládka
- do básní vkládal hravost a radost
- využívá tradiční říkadlové náměty – snažil se do nich dostat poznávací a herní aktivity
Dvakrát sedm pohádek – zveršované motivy tradičních pohádek; Říkejte si se mnou; Je nám dobře na světě – básně k ilustracím Adolfa Zábranského; Špalíček veršů a pohádek
13. Moderní poezie pro děti a mládež
= experimentální moderní poezie
Poezie v období okupace zaznamenala zřetelný vývoj.
František Halas
- poezii pro děti tvořil za okupace
- v jeho básních často chybí interpunkce
- jeho verše vyjadřují básníkův proměnlivý vztah k vlastním dětem a obdiv dětské obrazotvornosti
- zvláštní autorova poetika se projevovala v jeho verších bohatostí metafor, novotvary ve slovní zásobě i využitím dějových prvků epiky.
Ladění (obsahuje oddíl nazvaný Před usnutím)
Halas dětem – výbor z tvorby
Jan Vodňanský: Hádala se paraplata
Jiří Žáček:
Aprílová škola
Ahoj moře
Kolik má Praha věží
Pro slepičí kvoč
Bajky a nebajky
Nemalujte čerta na zeď
POZN. Převzato z VŠ skript pro učitele ( pravopisné chyby poopraveny) ...
