PORUCHY CHOVÁNÍ (F91)
15.1. Pojem poruchy chování
Pojmem poruchy chování se označuje takové chování, při němž dochází k porušování sociálních (etických a právních) norem a to ve věku, kdy by je dítě mělo být již schopno pochopit a dodržovat je. Nežádoucí chování se přitom u dítěte vyskytuje minimálně šest měsíců. Poruchy chování mohou začínat již před desátým rokem života. Pojem poruchy chování konkrétně zahrnuje chování, které se vyznačuje těmito rysy:
- Agresivita vůči lidem a zvířatům
Projevem agresivity jsou časté rvačky a napadání druhých lidí, šikana a tyranizování slabších, agresivní verbální i neverbální chování vůči lidem, krutost vůči zvířatům, loupežná přepadení, vydírání aj.
- Destrukce majetku
Jde o záměrné ničení veřejného majetku nebo soukromých osob.
-Krádeže a podvody
Jde o krádeže za účelem získání prospěchu, lhaní, podvádění různého druhu, vloupání se do bytů, aut a budov, vyhýbáni se povinnostem a závazkům aj.
- Vážné porušování pravidel a zákonem stanovených povinností
Sem spadá hlavně záškoláctví v době povinné školní docházky, útěky z domova nebo výchovného zařízení, zdržování se v noci i mimo domov i přes zákazy rodičů a vychovatelů aj.
Poruchy chování se mohou vyskytovat samostatně, mohou se však kombinovat s jinými psychickými poruchami. Naděje na nápravu závadného chování je různá v závislosti na řadě okolnosti. Pokud daný jedinec žije v dysfunkční rodině, porucha chování se objevila již v raném věku, nevhodné vzorce chováni se stále opakují, jedinec se nevhodně chová téměř ve všech prostředích, přidružuje se některá další psychická porucha, pak je naděje na nápravu menší.
Je velmi obtížné donutit takového jedince k požadovanému chování.
K poruchám chování patří: porucha chování ve vztahu k rodině, socializovaná porucha chování, nesocializovaná porucha chování, porucha opozičního vzdoru.
V této kapitole jsou dále popsány ještě tři další poruchy, které nepatří přímo do skupiny poruch chování, patří do skupiny poruch sociálních vztahů v dětství. Je to porucha sourozenecké rivality, reaktivní porucha příchylností, dezinhibované příchylnost v dětství.
15.2. Porucha chování ve vztahu k rodině ( F91.0.)
V případě poruchy chování ve vztahu k rodině je nevhodné asociální chováni zaměřeno na rodinu a její členy. Při této poruše zpravidla bývají vážně narušeny vztahy mezi dítětem a jedním členem rodiny ev«nt. více členy. Konkrétní projevy poruchy mohou být velice rozmanité. Jde např. o kradení věcí a peněz v rámci rodiny, úmyslné ničení věcí některého člena rodiny, záměrné ničeni bytového zařízení a cenných věcí, ničení elektrospotřebičů, úmyslné založení požáru apod. V některých případech se podaří problémy vyřešit, někdy však problematické chování vůči členům vlastní rodiny může přetrvávat i v dospělosti.
15.3. Socializovaná porucha chování (F91.2)
Při socializované poruše chování si dítě výše uvedené nežádoucí chování osvojuje v průběhu socializace od svého nejbližších sociálního prostředí (ale i sledováním filmů a televize) observačním učením (učením nápodobou), ale i jinými druhy učení. Vyrůstá-li dítě v problematickém prostředí, pak si zcela přirozená osvojuje i problematické chování, které kolem sebe vidí.
V některých případech dítě může být svým prostředím (např. rodinou) k danému chování i záměrně vedeno. Např. rodiče učí dítě krást, učí ho agresivnímu napadání jiných osob, učí ho řešit konflikty formou rvaček, podněcují ho ke lži, zapírání, podporují ho v záškoláctví apod.
Problematickou výchovu a problematické působení vzorů, které dítě napodobuje, může nepřímo podporovat i společnost např. nedostatečným postihem nezákonných činností, oslavou násilí v uměleckých dílech, důrazem na sobecký a konzumní styl života apod.
V případě socializované poruchy chování se dítě se chová v souladu s normami, kterými se řídí jeho sociální prostředí, v němž vyrůstá. V tomto prostředí je dítě dobře socializováno, neuvědomuje si, že v širším sociálním prostředí platí jiné normy chováni. Proto při socializované poruše chování se dítě za své chování nestydí, nemá pocity viny ani výčitky svědomí.
Změna nežádoucích způsobů chování je v tomto případě velice náročná, neboť dítě má všechny vzorce chování hluboce osvojeny.
Přichází-li dítě do jiného prostředí (např. do školy), které se řídí jinými normami, hodnotami a pravidly, obtížně se do nového prostředí začleňuje. V novém, odlišném prostředí se obtížní orientuje, chování lidí v řadě případů nerozumí, chybí mu mnohaletý trénink žádoucích forem chování.
Práce učitele s žáky se socializovanou poruchou chování je náročnější než práce s žáky s nesocializovanou poruchou chování.
Příběh: Socializovaná porucha chování, přidružená nesocializovaná porucha chování
Míle je dnes 16 let. Momentální žije ve výchovném ústavu. Je těžké předvídat, jak bude vypadat její další osud.
Míla se narodila jako první dítě velmi mladým rodičům. Když se Míla narodila, bylo její matce teprve 16 let, která v té době studovala gymnázium. Jejímu otci bylo 19 let, byl prvoligovým hráčem hokeje. Rodiče byli příliš mladí, příliš osobnostně nezralí, nepřipraveni na rodičovskou roli. Oba rodiče měli problémy sami se sebou a jiné zájmy, než je péče o dítě.
Rodinnou situaci Míly ještě zkomplikovala skutečnost, že její matka Mílu opustila ve třech letech a emigrovala do Itálie. Tam se opět provdala a měla další dítě. O Mílu zcela ztratila zájem. Míla byla svěřena do výchovy otci, ten však jako hokejista trávil většinu času mimo domov, záhy se rovněž znovu oženil a měl další děti. Ani pro něho Míla nebyla tou nejdůležitější osobou v životě.
Výchovu a péči o Mílu vzali na svá bedra prarodiče - rodiče jejího otce. Prarodiče dělali, co mohli. Vnučku zvládali přibližně do 10 - 11 let. Do té doby se Míla chovala přijatelně, dobře se i učila. S nástupem puberty se více začala kamarádit s vrstevníky z nejbližšího okolí. Tím začaly velké problémy s jejím chováním. Míla se dostala pod vliv asociální party mladých lidí, od kterých přebírala jejich normy, hodnoty, vzorce chování i názory na život.
Nejprve nastala změna v hodnotově orientaci. Míla začala prarodičům vyčítat, že jsou chudí, že jí nekoupí to, co běžně mají její kamarádi (mobil, oblečení, elektronika aj.). Pak se vůči prarodičům začala chovat přezíravě, byla drzá, odmlouvala. Často opakovala, že oni jí nemají co nařizovat, protože nejsou její rodiče, že ona si může dělat, co chce. Prarodiče postupně přestali mít na vnučku jakýkoliv vliv.
Míla stále častěji pobývala i v noci mimo domov, často přicházela domů opilá, s partou kradla, navazovala známosti s pochybnými muži, několikrát byla i hledána policií. Pak byla dokonce umístěna do psychiatrické léčebny. Lékaři však konstatovali, že u Míly nejde o žádnou psychickou poruchu, že jde prioritně o zanedbanou výchovu.
15.4. Nesocializovaná porucha chování (F91.1)
V případě nesocializované poruchy chování se dítě výše uvedeným nežádoucím formám chování neučí ve svém sociálním prostředí, není k nim ani vedeno svým nejbližším okolím.
Nežádoucí chování je v tomto případě obranou a náhradním způsobem uspokojování základních psychických i fyzických potřeb, které dítě nemůže uspokojovat vhodnějším způsobem (např. potřebu psychického a fyzického bezpečí, potřebu odpočinku a uvolnění, potřeby kontaktu s vrstevníky, potřebu lásky, potřebu sebeúcty a úcty důležitých lidí ve svém sociálním prostředí aj.).
Teoreticky k nesocializované poruše chování může za určitých okolností dojít u každého člověka, i u dospělého. Dospělý člověk má však jíž ustálenější vzorce chování, řídí se pevnějšími normami a hodnotami, dokáže se i adekvátně ovládat. U dětí a dospívajících je však v opakovaných krizových situacích pravděpodobnost sklonu k nevhodnému způsobu chování relativné vysoká.
O nesocializované poruše chování by bylo možné uvažovat například v těchto situacích:
- Dítě je ve škole obětí šikany a může se začít bránit tím, že samo začne šikanu provádět.
- Dítě se pohybuje v problémové skupině vrstevníků, jimiž není přijímáno. Je ze strany vrslevniků frustrováno v potřebě uznání, respektu, obdivu. Situaci může řešit tak, že záměrně provede „hrdinský" čin jen proto, aby se zavděčil vrstevníkům a bylo jimi přijato.
- Dítě je silně frustrováno v potřebě lásky a pozornosti ze strany rodičů. Jejich zájem o sebe se může pokoušet získat tím, že začne záměrně „zlobit". Záměrně např. začne krást, užívat drogy, chovat se provokativně apod. jen proto, aby se jím lidé, na nichž mu záleží, začali zabývat a věnovali mu pozornost.
- Dítě má pocit, že mu bylo ze strany učitele nebo rodičů nespravedlivě ublíženo. Dotyčné osobě se pak snaží pomstit tím, že jí způsobí nějakou nepříjemnost.
- Dítě se dopouští záškoláctví, ale ne z důvodu špatného vztahu k učení
a k vzdělávání, ale proto, že ve škole prožívá těžký stres (je vystaveno opovržení, zesměšňování, ponižování apod.), kterému se snaží vyhnout právě záškoláctvím.
Situací, které by mohly vést u některých žáků k nesocializované poruše chování, je ve špatně řízené škole s neprofesionálním chováním učitelů relativně mnoho.
Poznámka:
V pedagogické praxi je v současnosti relativně módní slovo šikana, kterým bývá nepřesné označováno jakékoliv agresivní chování vůči spolužákům. Šikana znamená záměrné způsobení újmy druhému člověku. Šikana může mít rozmanitou podobu. Šikanou je i záměrné zatajováni informací s cílem někoho poškodit, záměrná pomluva pronášená s cílem někomu ublížit apod. Jen v některých případech jde při šikaně o zjevné agresivní chování. Skála projevů šikany je velice široká, od nenápadné, zákeřné podoby až po zjevné fyzické týrání. Pro posouzení toho, zda jde, či nejde o šikanu je rozhodující vědomý záměr — motivace.
Žáci s nesocializovanou poruchou chování, i když se třeba chovají agresivně, se šikany dopouštějí méně často, neboť nemají v úmyslu někoho záměrně poškodit. Daleko častěji jde o pouhou obranu či východisko z neúnosné situace.
Učitelé při konfrontaci s žáky s agresivními prvky chování by proto měli pečlivě zvažovat pravděpodobnou motivaci chování daného žáka a v návaznosti na rozdílné motivy stanovovat i rozdílné postihy.
Příběh: Nesocializovaná porucha chování
Báře je nyní 16 let, studuje střední odbornou školu, kam denně dojíždí 20 km. Bára vyrůstala společně se starší sestrou na venkově v relativně dobré rodině. Rodiče se o dcery starali a dělali pro ně vše, co považovali za nejlepší. S výchovou dcer jim v přiměřené míře pomáhali i prarodiče.
Po dobu školní docházky na základní školu se Bára projevovala jako hodná holka, prospěchově patřila spíše k lepším žákům, s chováním nikdy žádné vážné problémy nebyly. Měla i dobré vztahy se spolužáky.
Problémy začaly po přechodu na střední školu, kde se Bára obtížně adaptovala. Některým jevům se ani přizpůsobit nechtěla a nemohla, protože to odporovalo jejím životním hodnotám, postojům a názorům.. Určité problémy mela i se zvládáním učiva, ale tyto problémy by se pravděpodobně časem vyřešily, pokud by nenastaly vztahové problémy se spolužáky.
Klima ve třídě na střední škole určovala problémová skupina žáků, kteří bydleli v sídle školy a znali se již ze základní školy. Po vyučování chodili pravidelně do restaurace, stýkali se i o sobotách na diskotékách, měli již zkušeností s užíváním drog i se sexem. Tato problémová skupina žáků dávala najevo své opovržení nad vzděláním, učiteli a vším, co souviselo se školou. Jejich chování a vyjadřování bylo vulgární a primitivní. Pokud se některý ze spolužáků snažil dobře se učit a dobře se chovat, problémová skupina žáků ho začala různými formami šikanovat, ponižovat, zesměšňovat atd. Tento osud bohužel stihl i Báru.
Bára se v situaci obtížně orientovala. Pokud si o problémech chtěla povídat: s rodiči, zpravidla ji odbyli tím, že jsou to její problémy a ty si musí vyřešit sama. Pobyt ve škole byl pro Bára tak stresující, že raději začala chodit za školu. Zpočátku pouze častěji navštěvovala různé lékaře, později začala falšovat omluvenky, různě podvádět a pak i lhát. Současně se záškoláctvím a dlouhodobým stresem se začal zhoršovat její prospěch. Byla na propadnutí z několika předmětů. Pochopení a pomoc Bára bohužel nenašla ani u učitelů. Z hlediska učitelů to byla hloupá holka, navíc lhářka a podvodnice, která nenávidí školu.
K záškoláctví se časem přidaly útěky, kdy se Bára několik dní neobjevila doma ani ve škole. Teprve na základě útěků z domova se Bára dostala k odbornému vyšetření, byla u ní diagnostikována nesocializovaná porucha chování. Bylo doporučeno přerušení studia a přestup na jinou střední Školu. Vše nakonec dopadlo dobře, ale Bára zbytečně ztratila několik let života. Zbytečně prožívala dlouhotrvající psychické trauma, které na ní pravděpodobně zanechá určité následky po celý zbytek života.
15.5. Porucha opozičního vzdoru (F91.3)
Porucha se vyskytuje u dětí ve veku do deseti let, kdy dítě je nepřiměřeně svému věku extrémně vzdorovité, neposlušné a záměrně provokuje. Nevyskytují se však agresivní a závažnější činy, které by někoho závažně poškozovaly. Jde spíše o zjevné nepřátelství, nerespektování autority a záměrné psychické trápení druhých lidí. Chování může být zaměřeno jak vůči dospělým osobám, tak: vůči vrstevníkům. Pro děti s poruchou opozičního vzdoru bývá typická emoční rozladěnost a sklon obviňovat jiné lidi ze svých neúspěchů a problémů.
15.6. Porucha sourozenecké rivality (F93.3)
Porucha sourozenecké rivality v mezinárodní klasifikaci není řazena do poruch chování (F91), ale do skupiny emočních poruch v dětství (F93). Při této poruše je však kromě emocí silně modifikováno i chování, proto v tomto učebním textu je přiřazena k ostatním poruchám chovám, i když k nim nepatří.
Porucha sourozenecké rivality se někdy objevuje u dětí záhy po narození mladšího sourozence, kdy starší sourozenec žárlí na mladšího sourozence. Starší sourozence se cítí být odstrčen, což je doprovázeno nepříjemnými emocemi (úzkostí, výbuchy vzteku, pocity neštěstí, trucovitostí aj.), někdy i tělesnými projevy (poruchami spánku). Rivalita a žárlivost na mladšího sourozence může někdy přetrvávat až do dospělosti, třeba i po celý zbytek života.
Porucha se projevuje nadměrným soutěžením o lásku a přízeň rodičů, nepřátelstvím a zlomyslností vůči mladšímu sourozenci, snahou psychicky a tělesně mu ubližovat, neochotou pro něho něco udělat. Nepřátelství může být zaměřeno i proti rodičům nebo jen vůči jednomu z rodičů (vůči tomu, který mladšímu sourozenci více „nadržuje"). Starší sourozenec může začít záměrně i zlobit a provokovat rodiče, aby byli nuceni se mu věnovat,
Příběh: Porucha sourozenecké rivality
Marii bylo šest let, kdy se narodila její mladší sestra Eva. Rodiče bohužel Marii na narození sourozence psychicky nepřipravili. Jediné, co Marie v této době často slýchala, byla věta: „Až se narodí miminko, budeš se s ním muset o všechno dělit." Marie svého budoucího sourozence již před narozením považovala za vetřelce.
Po narození sestry Evy, Marie těžce nesla, že se vše točilo kolem malé Evy a jí si nikdo nevšímal. Když se snažila na sebe upoutat pozornost, zase slýchala větu: „Dej pokoj, teď musím přebalit Evičku" apod. Marie začala sestru Evu nesnášet, v ní viděla příčinu svého trápení. Žárlivost vůči sestře Evě se postupem měsíců a let stále stupňovala, přecházela v nenávist.
Matka v Eviných dvou letech znovu začala chodit do zaměstnání. Marii v té době bylo již 8 lei a po vyučování musela dělat chůvu, nemohla si hrát s jinými dětmi. Evu stále nenáviděla a začala jí psychicky i fyzicky ubližovat. Malá Eva se tak stala týraným dítětem. Rodiče si této skutečnosti dlouho nevšímali.
Když Eva byla o něco starší a byla již schopna se alespoň trochu bránit, docházelo mezi sestrami k častým hádkám a rvačkám. Matka většinou potrestala obě dvě sestry stejně a nic dalšího nezjišťovala. Otec si však povšiml, že větší díl viny má Marie, kterou také zpravidla více potrestal. Marie začala nenávidět i otce. Když otec zemřel, bylo Marii již 65 let. Jeho smrt komentovala slovy: „Konečně mám od toho dědka pokoj". Její nenávist vůči otci tedy přetrvávala po celý život.
Marie po celý zbytek života nenáviděla i Evu, po celý zbytek života na ní žárlila a snažila se jí škodit, kde jen mohla. Chovala se k ní jako k největšímu nepříteli. Žárlila na její vzhled, úspěchy ve škole a v zaměstnání, na šťastný rodinný život aj. Pomlouvala jí před příbuznými, známými a sousedy. Z Evy dělala zlou zrůdu, vymýšlela si o ní nepravdivé historky. Reálné informace překrucovala tak, aby vše vyznělo v neprospěch Evy. Ukradla jí i veškeré dědictví po rodičích.
Eva měla určité psychické následky z týrání ze strany starší sestry i v dospělosti, ale po odchodu z rodiny se z nejhoršího vzpamatovala a žila spokojeně se svojí novou rodinou.
Marie se také provdala, ale zůstala žít v domě u rodičů. Celý život až do pozdního stáří se trápila nenávistí a žárlivostí. Měla pouze jedno dítě. Další dítě nechtěla. Své rozhodnutí zdůvodňovala tím, že nechce, aby její dítě prožívalo peklo, které musela prožívat ona. Jen se litovala. Ani před smrtí neměla pocit viny za zlo, které způsobila své mladší sestře.
Kontrolní otázky:
1. Co znamená pojem poruchy chování? To je takové chování, při němž dochází k porušování sociálních norem. Př: agresivita vůči lidem a zvířatům, destrukce majetku, krádeže a podvody, porušování zákonů a pravidel.
2. Čím se zásadně liší socializovaná a nesocializovaná porucha chování? Socializovaná- při této poruše chování si dítě osvojuje nežádoucí chování v průběhu socializace od nejbližšího prostředí - neuvědomuje si, že je to špatné a nevyčítá si to. U nesocializované - nežádoucí chování je obranou a náhradním způsobem uspokojování základních psychických a fyzických potřeb, (tj. dítě je ve škole oběť šikany)
3. Čím se liší porucha chování ve vztahu k rodině a porucha opozičního vzdoru? Porucha opozičního vzdoru - u dětí do 10 let, dítě je nepřiměřeně vzdorovité, neposlušné a záměrně provokuje - emoční rozladěnost, není vázaná na členy rodiny. Porucha chováni ve vztahu k rodině - chování je zaměřeno na členy rodiny, úmyslně ničí majetek, kradení peněz, založení požáru aj..
4. Čím se projevuje porucha sourozenecké rivality? Objevuje se záhy po narození mladšího sourozence. Projevuje se nadměrným soutěžením o, lásku a přízeň rodičů, nepřátelstvím a zlomyslností vůči mladšímu sourozenci.
Čerpáno z učebních materiálů mé profesorky PhDr.Václavy Nývltové,CSc.-PSYCHOPATOLOGIE PRO SPECIÁLNÍ PEDAGOGY, UJAK Praha, 2008
