PETR KULIČKA - MOJE STRÁNKY

Diagnostika ve speciální pedagogice

1.Pojetí a význam diagnostiky v oboru speciální pedagogiky

Diagnostika =            obecně je poznávacím procesem, jehož cílem je co nejdokonalejší poznání daného předmětu či objektu našeho zájmu, a to všech jeho důležitých znaků a charakteristik a jejich vzájemných vztahů a souvislostí. Výsledkem tohoto poznání je diagnóza.

            V oboru spec.ped.se týká zdravotně znevýhodněného nebo zdravotně postiženého jedince, jeho osobnosti, možností jeho výchovy a vzdělání → je důležitým východiskem další odborné péče o jedince. Snaží se zjistit příčiny možných vývojových odchylek.

Lékařská část diagnostiky            - má primární postavení → odb.lékař stanoví druh a závažnost zdravotního postižení a navrhne léčebný postup

zabývá se tedy patologií

na základě diagnózy je navržena terapie (sleduje buď úplné vyléčení nebo úpravu zdravotního stavu tak, aby byl slučitelný se životem)

cílem je tedy uzdravení nebo zlepšení či zamezení zhoršení zdravotního stavu

Psychodiagnostika       - zaměřuje se na stanovení diagnostiky (tj.psychického stavu jedince) podle cíle, kterým může být:

určení stupně vývoje

zjištění příčin odchylky vývoje od věkové normy

zjištění individuálních zvláštností osobnosti

zjištění příčin, podstaty a podmínek individuálních odchylek

stanovení prognózy nebo predikce

kromě patologických procesů je zaměřena i na zjištění normálních charakteristik jednotlivých psychických složek osobnosti a zabývá se jejich popisem a tříděním

psycholog se zaměřuje na psychické vlastnosti, procesy a stavy včetně postoje k vlastnímu zdravotnímu postižení a na kvalitu a formu interakce mezi jedincem a jeho sociálním prostředím

Sociální diagnostika            - zaměřuje se na údaje týkající se:

rodinné a osobní anamnézy

funkčnosti rodiny, event.náhradní rod.péče či instituce

sociálních vztahů v rámci užšího sociálního prostředí

sociálních vztahů se širším sociálním prostředím

provádí ji pracovník instituce, která má jedince ve své péči (PPP, SPC...)

cílem je zhodnocení a posouzení vlivů sociálního prostředí (výchovy, postojů a vztahů)na utváření osobnosti jedince se zdravotním postižením

Speciálněpedagogická část diagnostiky            - je zaměřena na zjištění úrovně vychovanosti a vzdělanosti daného jedince s postižením s ohledem na možnosti jeho dalšího vzdělávání

sleduje kompetence, které jsou omezeny, ale i ty dovednosti, které zůstaly nenarušeny

sleduje úroveň a schopnosti v oblasti motoriky, grafomotoriky a kresby, laterality, sebeobsluhy, zaměřuje se na komunikační schopnosti a jejich narušení, hodnotí úroveň rozumových schopnostíve vztahu k možnostem vzdělávání, všímá si citové a sociální osobnosti

Rozdíl mezi „speciálněpedagogickou diagnostikou“ a „diagnostikou ve spec.pedagogice“

Speciálněpedagogická diagnostika je užším vymezením, týkající se diagnostiky, kterou provádí spec.pedagog.

Diagnostika ve speciální pedagogice je širším vymezením a zahrnuje komplexní diagnostiku, tj.lékařskou, psychologickou, sociální a speciálněpedagogickou.

Dělení diagnostiky

Podle rozsahu sledovaných cílů

Globální (celková) – je zaměřena na celou osobnost

Parciální (částečná) – zaměřena pouze na určité aktuální projevy

Podle etiologie (příčin) postižení

Kauzální – je známa příčina postižení

Symptomatická – vychází jen z příznaků

Podle časového sledu provádění

Vstupní

Průběžná

Výstupní

Podle druhu postižení

Somatopedická

Psychopedická

Etopedická

Logopedická

Surdopedická

Oftalmopedická

Spu a parciálních nedostatků

Vícečetných postižení

Podle věku klienta

Raného a předškolního věku

Školního věku

Dospělosti

Stáří

Diferenciální diagnostika – vychází z příznaků, které jsou obecnější povahy a proto jednoznačně neurčují konkrétní postižení. V průběhu vylučujeme ty vady, které dotyčné příznaky nezpůsobují (např.dítě nemluví, což může být mr, sluch.vadou, dysfázií, mutismem....)

1.2 Význam diagnostiky pro speciálněpedagogickou praxi

Diagnostika ve spec.ped. = komplexní poznávací proces, na kterém se podílí řada odborníků a profesí důležitých pro poznání jedince s postižením (lékaři různých specializací, kliničtí a poradenští psychologové, sociální pracovníci, spec.pedagogové)

Nelze na diagnózu pohlížet jako na něco neměnného v čase. Důležitá je včasnost diagnostiky.

Podpůrná diagnostika = prolínání procesu diagnostiky a reedukace, na základě diagnózy je poskytována speciální podpora a v jejím průběhu dochází k reedukaci narušených funkcí a zároveň i ke zpřesňování našich diagnostických poznatků.

2. Diagnostické metody v oboru speciální pedagogiky

2.1 Klinický a testový přístup v oblasti diagnostiky ve speciální pedagogice

Klinické metody - anamnestické metody, pozorování, rozhovor, analýza spontánních produktů

jsou založeny na kvalitativní analýze zjištěných údajů

umožňují nám poznat jedince z hlediska dynamiky jeho vývoje, komplexnosti a jedinečnosti osobnosti

nestandardní postupy, nemají statistický základ, nejsou psychometricky podloženy, ale umožňují bezprostřední a přirozený kontakt mezi psychologem a klientem

Testové metody - jsou příkladem standardizovaného způsobu diagnostiky

klade se důraz na shodnost podmínek pro všechny vyšetřované osoby

dají se třídit podle různých kritérií:

zaměření (testy inteligence, pozornosti, paměti, laterality...)

účel využití (diagnostický, zkušební, kontrolní...)

způsob administrace (individuální, skupinový)

způsob zpracování, platnost (standardizovaný, opatřený normami...)

Standardizované x nestandardizované testy – se standardizovanými testy pracují převážně jen psychologové a nestandardizované testy jsou metody s omezenou, skupinovou platností, které si pro své účely mohou vytvořit sami pedagogové – jimi získané výsledky nemají obecnou platnost, nejsou zpracovány matematicko-statickými metodami a neposkytují srovnání s normou

2.2 Přehled základních klinických metod v diagnostice speciální pedagogiky

Pozorování            - záměrné a zaměřené vnímání a myšlení, jehož cílem je rozpoznání nejdůležitějších znaků pozorovaného subjektu (popř.i jejich příčin)

umožňuje nám zkoumat jedince v různých životních podmínkách a situacích

může se týkat vlastní osoby = introspekce, nebo jiných osob = extrospekce

z časového hlediska – krátkodobé a dlouhodobé

způsob jakým může pozorování probíhat:

volné (orientační) pozorování            - je náhodné a bezděčné, nevíme na co se máme v kontextu pozorování přesně zaměřit

zaměřené (systematické, kontrolované) p.         - probíhá podle předem stanoveného plánu a schématu, zaměřujeme se na diagnosticky významné jevy a charakteristiky

mělo by splňovat následující kritéria:

plánovitost – předem stanoveny cíle, plány a postupy p.

systematičnost – soustavné, dlouhodobé p.s přesně určenými čas.interv.

soustředěnost – pozorování zaměřené na podstatné jevy

objektivnost – vymezení kritéria posuzování

přesnost – způsob registrace a záznamu pozorování

diskrétnost – aby osoba nevěděla, že je objektem naší pozornosti

v oblasti psychodiagnostiky je dvojí možné využití pozorování:

p.chování klienta během vyšetření

p.jako samostatná diagnostická metoda (lze pracovat např.s tzv.nepozorovaným pozorováním)

je součástí i videotréninku

zpravidla se zaměřujeme na:

vzhled

stavba těla

držení těla, rukou

fyziognomii tváře

účes

oblékání

čistotu a celkovou úpravu

jednání

mimické projevy

pantomimické projevy

gestiku

řeč

projevy emocí

vztah k vlastní osobě

vztah k objektům

sociální chování

předpoklady kvality pozorování ze strany pozorovatele:

zdravé smyslové orgány

koncentrace pozornosti

přiměřený odhad

schopnost přesného vnímání

aktuální somatický a psychický stav

absence subjektivních faktorů zkreslujících pozorování

přesný bezprostřední záznam pozorování

Rozhovor            - patří mezi explorační metody – klade velké nároky na zkušenosti odborníka

bezprostřední interakce s klientem

diagnostický rozhovor:

neřízený (rozhovor není předem nijak připravován)

řízený

standardizovaný – předem dané schéma, připraveny otázky

částečně standardizovaný – předem určený cíl a záměr

volný – má vytyčený cíl, ale způsob jak ho dosáhnout není předem stanoven

struktura rozhovoru:

úvodní fráze – navázání kontaktu a odbourání nedůvěry či trémy u klienta

jádro rozhovoru – snaha získat co nejvíce využitelných informací

závěr rozhovoru – naladit klienta pro další spolupráci

otázky:

otevřené – má více možností se projevit

uzavřené – odpověď ANO – NE

důležité je umět klienta ujistit a povzbudit v jeho nejistotě

k udržování rozhovoru nám pomáhá i parafrázování (opakujeme části klientových odpovědí)

umět zachytit podtext toho, co klient řekl a objasnit jeho skryté pocity

správné užívání pomlk

magické techniky – v rozhovoru s dětmi předškolního věku, např.pohádkový ostrov, kouzelník, maňásek...

chyby při vedení rozhovoru:

výrazná autoritativnost v přístupu ke klientovi

netrpělivost (klient má pocit, že na něj nemáme čas)

nepřesná interpretace výroků klienta

unáhlenost při vytváření závěrů

sdělené informace jsou důvěrné

Anamnestické metody - zabývají se zjišťováním a shromažďováním dat a informací z minulosti vztahujících se k diagnostikované osobě a její rodině

cílem je objasnění příčin a souvislostí se současným stavem jedince

rodinná anamnéza – výskyt a dědičnost patologických jevů v rodině

osobní anamnéza – soustředí se přímo na daného jedince, snaha získat co nejvíce informací

forma řízeného rozhovoru

jsou využívány v různých vědních oborech

lékařská anamnéza – výskyt dědičných a sledovaných nemocí, úrazy, operace, alergie...

psychologická anamnéza – na úroveň inteligence a dosaženého vzdělání, jejich rodičů, sourozenců, osobnostní rysy, vliv výchovy...

pedagogická anamnéza – okolnosti související s výchovou a vzděláváním

nejčastěji sledované oblasti:

údaje z rodinné anamnézy (výskyt chorob v rodině z hlediska dědičnosti, sociální patologie v rodině, osobnostní odchylky)

údaje týkající se rodiny (úplnost rodiny, její funkčnost z hlediska plnění potřeb členů rodiny, způsob výchovy dětí – odměny a tresty, trávení volného času...)

sourozenci dítěte (počet, pohlaví, vztahy...)

období těhotenství a porodu (dítě chtěné či nikoliv, pořadí těhotenství...)

psychomotorický vývoj (vývojové dovednosti v 1.roce života)

vývoj v raném a předškolním věku

období školního věku (nástup po odkladu či bez, adaptace na školní prostředí...)

tělesné zdraví (prodělané choroby, úrazy, alergie...)

citový vývoj (emoční projevy, jejich stabilita x labilita...)

postoje a hodnoty

sociální vztahy

návyky (jídlo, spánek, pracovní návyky...)

volnočasové aktivity, zájmy

profesní vývoj

poruchy chování, výchovné problémy

eroticko-sexuální vývoj (informační zdroje, první zkušenosti, představy o partnerovi...)

hraniční a patologické projevy (disharmonický vývoj, poruchy osobnosti...)

Analýza výsledků činnosti - poskytuje informace o úrovni dovedností a vědomostí, o zájmech, ale i nedostatcích a problémech konkrétního jedince

jedná se o výsledky činnosti v oblasti:

písemných prací (slohová cvičení na daná témata, diktáty, básně, dopisy...)

výtvarných a pracovních činností (rysy, kresby, malby, modely, plastiky...)

je zaměřena na obsahovou a formální úroveň

je významná z hlediska diagnostiky spu, profesní orientace, sociálních vztahů...

2.3 Psychometrické vlastnosti diagnostických testových metod

Standardizované testové metody musí být konstruovány tak, aby odpovídaly určitým základním metodologickým požadavkům:

Objektivita testu     - je naplněna tehdy, když jsou jeho výsledky nezávislé na tom, kdo test předkládá a hodnotí a současně jsou zaručeny stejné podmínky pro všechny vyšetřované osoby. Součástí by mělo být i znemožnění záměrného zkreslení výsledku vyšetřovanou osobou

Normalizace            - možnost srovnat výsledky dosažené v testu s normami, které vznikly vyšetřením velkého reprezentativního vzorku osob (normou je míněn průměrný výkon/výsledek v rámci populace)

Reliabilita            - spolehlivost testu, nejde o to co test měří, ale jak spolehlivě to měří

Validita            - platnost testu, zda test měří opravdu to co má

2.4 Ostatní diagnostické metody a možnosti jejich uplatnění

Diagnostické zkoušky            - bývají využívané pedagogem hlavně ve výchovně-vzdělávacím procesu

jsou zaměřeny na zjištění a analýzu nedostatků v soustavě poznatků daného jedince (cílem je mu pomoci a ne klasifikovat jeho neznalost)

na základě výsledků je určen nápravný postup

dělí se na:

ústní zkoušky            - formou řízeného rozhovoru, lze se zaměřit na vědomosti nebo úroveň mluvené řeči

písemné zkoušky            - formou diktátu, opisu, doplňováním odpovědí, volným psaným projevem na dané téma, doplňováním čísel...zaměřujeme se na úroveň vědomostí, způsobilost psaní a kvalitu jeho osvojení, schopnost vyjádřit myšlenky formou psaného projevu a analýzu chyb

praktické zkoušky            - na zjišťování nonverbálních schopností v různých oblastech

Kazuistika            - je studií případu konkrétního jedince s postižením

dá se využít jako pomocná diagnostická metoda

zpracovává konkrétní případ od doby zjištění postižení až po současnost, shrnuje všechny dostupné informace a údaje

pracuje s výsledky různých odborných vyšetření, s posudky různých institucí, školním vysvědčením, soudními spisy...

jedná se o metodu sumarizační

3. Hlavní oblasti diagnostiky ve speciální pedagogice

3.1 Diagnostika motorických schopností a laterality

Motorika            - celková pohybová schopnost člověka

rozlišujeme ji na:

hrubou motoriku (pohyby celého těla a velkých svalových skupin, včetně lokomace)

jemnou motoriku (pohyby malých svalových skupin, včetně oromotoriky – mluvidla, mimického svalstva a motoriky ruky) – její kvalita schopností je předpokladem školní úspěšnosti žáka

motorické projevy zpravidla hodnotíme z hlediska:

vývoje – vývoj odpovídající věku, vývoj předčasný, vývoj opožděný

kvality – sledujeme přesnost, koordinaci pohybů, jejich rovnovážnost...

výkonu – síla, rychlost a vytrvalost pohybů

součástí motorických projevů jsou :

reflexní pohyby (jsou vázány na určitý podnět – mrkání víčka při vniknutí cizího tělesa do oka)

spontánní pohyby (jsou prováděny z vlastního popudu)

volní, záměrné pohyby (sledují určitý účel)

výrazové, expresivní pohyby (vyjadřují naše emoce)

pohyby mluvidel (při řečové komunikaci)

diagnostika motorických dovedností je ve spec.ped.důležitou oblastí vzhledem k nutnosti stanovení její vývojové úrovně u jedinců s postižením, což také souvisí a ovlivňuje pozdější profesní orientaci a přípravu na výkon povolání

vývoj motorických schopností obvykle souvisí s druhem a závažností základní vady, s celkovou dobou trvání postižení a s kompenzačními možnostmi jedince.

Specifika vývoje motoriky u základních druhů zdravotního postižení:

Mentální retardace            - možnost rozvoje závisí na závažnosti základní vady

Tělesné postižení            - omezuje vývoj motoriky typem a závažností základní vady, dále je důležité zda se jedná o vrozené postižení nebo zda k němu došlo až v průběhu života

Zrakové postižení            - podle své závažnosti významně omezuje motorický vývoj, týká se to především vrozeného těžkého postižení

Sluchové postižení            - zpravidla významně negativně neovlivňuje vývoj motoriky, pokud se nejedná o souběžné postižení více vadami

Diagnostika vývoje motoriky            - lze využívat tzv.vývojové škály = metody zaměřené na zjištění aktuální vývojové úrovně v základních oblastech psychiky a oblast motoriky je jednou z nich (Gesellova škála, škála Bayleyové)

důležitým zdrojem informací je i osobní anamnéza, zejména údaje o klíčových pohybových dovednostech kojeneckého období

motorické testy (škála Oseretzkého) – měří oblasti hrubé i jemné motoriky, pro děti od 4,5 do 14,5 let

orientační test dynamické praxe – vhodný pro vyšetření opožděných dětí předškolního věku a jako součást vyšetření školní zralosti, je zaměřen na vyšetření motoriky rukou nohou a jazyka

stupeň organicity            - vztah mezi získanými organickými změnami mozku a psychickými funkcemi, příčiny org.postižení mozku jsou traumatické nebo infekční, cévní či nádorové

test rovnováhy a pohybové koordinace – Kábeleho test, uplatnění motoriky v diagnostice motoriky u sluchově postižených

test na určení svalové síly

Diagnostika jemné motoriky            - v období raného věku lze využít vývojové škály se zaměřením na  vývoj úchopů a manipulace

v průběhu předškolního věku – psychodiagnostické inteligenční testy – úkoly jako řezání, skládání papíru, obrázků z částí...

lze využít i různé skládačky, kostky, puzzle...- hodnotíme kvalitu i postup

lze využít i přírodniny – kaštany, šípky, rýži, kamínky...

obkreslování předloh, hodí se i výtvarný materiál (těsto, hlína, modelína...)

u dětí s DMO trénovat úchopy

při procvičování je potřeba děti vhodně motivovat a využít hru jako prostředek reedukace

zkoušky manuální zručnosti – u dospívajícího, zjišťují kvalitu kordinace a rychlost pohybů ruky

test ohýbání drátu – vytvarovat drát podle předlohy do určitého tvaru

Diagnostika sebeobslužných činností - velký význam u jedinců s mentálním a tělesným postižením

v rámci sebeobsluhy sledujeme následující činnosti:

stravovací úkony (krmení druhou osobou, kousání tuhé stravy, zacházení se lžící, vidličkou, přijímání tekutin s dopomocí, samostatně s držením hrníčku...)

hygienické návyky (udržování čistoty, noční pomočování, samostatné užívání WC,čištění zubů, smrkání do kapesníku...)

oblékání a obouvání (plná závislost na péči druhé osoby, spolupráce při oblékání a obouvání, zapínání a rozepínání suchého zipu, zipu, knoflíků...)

zaměřujeme sena zjištění, zda je jedinec plně samostatný a ve kterých oblastech a jaká je pro něj potřebná míra pomoci

možné příčiny nesamostatnosti:

nemusí to být vždy jen vada

rodina, která jedince vede k nesamostatnosti – v praxi by mělo platit, že dítěti zásadně nepomáháme s tím, co už dokáže samo!!!

Vinelandská škála sociální zralosti – od 3 do 9 let, sleduje tyto oblasti:

Celková soběstačnost

Soběstačnost v jídle

Soběstačnost při oblékání

Samostatnost dítěte

Činnosti, které dítě zvládne

Způsob komunikace

Úroveň motoriky

Sociální adaptaci

Günsburgova škála –  je zaměřena na:

Samostatnost/autonomie

Komunikace

Sociální přizpůsobení/socializace

Zaměstnání

Škály funkční nezávislosti – u jedinců s vícenásobným postižením nebo s těžší formou MR, zaměřeny na:

Sebeobsluhu

Tělesnou čistotu

Pohyby a přesuny

Lokomace

Komunikaci

Sociální porozumění

Diagnostika grafomotoriky a kresby  - úroveň grafomotorických projevů souvisí s vývojem motoriky, s úrovní rozvoje rozumových schopností a s motorickou a senzomotorickou koordinací

je důležitá z hlediska školní zralosti a SPU

při zjišťování úrovně grafomotoriky se zaměřujeme na:

kvalitu úchopu a držení psacího nebo kresebného nástroje

manipulaci s kresebným nástrojem

pohyby prstů a ruky

uvolnění ruky a plynulost pohybů při kreslení a psaní

přítlak při psaní a kreslení

sklon čar při psaní a kreslení

schopnost dotahovat kresbu k základní obrysové linii

zaplnění plochy papíru

správné sezení, vhodnou výšku židle a pracovní plochy

vývoj kresby:

bezobsažná čáranice – první grafomotorické projevy dítěte

obsažná čáranice – dítě postupně vkládá do svých výtvorů obsah, děje se tak ale až po dokončení kresby, dítě dopředu neříká co bude kreslit

přechod ke znakové kresbě – začínají se objevovat první znaky, dokáže uzavřít kruhový tah (spíše se jedná o elipsu)

znaková kresba – mezi 2,5-3 roky, první hlavonožci

spontánní realismus – 3-6 let, obrázky zvířat, rostlin, domů, postav – nekreslí podle předlohy

střízlivý realismus – do 11 let, dochází ke zdokonalování kresby, postavy se pokouší z profilu, zachycuje v kresbách pohyb, vývoj je prakticky dokončen, dále se jen zdokonaluje