Dětské strachy a úzkosti
Dětské strachy a úzkosti
Německé slovo strach ANGST pochází z latinského ENGE(tíseň) a přídavné jméno ANGUSTUS znamená ENG(úzký, těsný). Děti mají strach z různých věcí – duchové v pokoji, že si pro něj matka nepřijde do školky, ze smrti, když se odřou, mají strach, že zemřou, z bouřky, katastrofy. Také různé příčiny se na strachu podílejí – vztah rodič-dítě (chybí fyzický kontakt, opora, lhostejnost), temperament, věk, zázemí, prostředí, ve kterém žije. Velký podíl na strachu mají také knihy a televize, neboť děti si často představují, že by se různé katastrofy mohly stát jim či jejich blízkým. Rodiče by si také měli dávat pozor na časté formulace typu: „Nejraději bych od všeho utekla“, protože malé dítě si snadno může myslet, že ho chce matka při nejbližší možné situaci opustit. Autorka této knihy se zmiňuje o dvou typech strachu:1,podmíněný výchovou a 2,vývojově podmíněný. Je důležité říci, že strach má ve své vlastní podstatě ochrannou funkci, proto ho dětem neberme, spíše se jim snažme naslouchat, neignorujme je, nedramatizujme ani nezlehčujme jejich strach a nesnažme se je srovnávat, neboť každé dítě je individuum a má svůj vlastní způsob, jak se se strachem vyrovnat. Strach se projevuje např. vykulením očí, hluchotou / nastraženými uši, bolestí břicha, zvracením, husí kůží, červenáním, pocením, vlhkými dlaněmi, změnou funkce vnitřních orgánů, apod.
Fobie je přenesená úzkost. Projevuje se pocity ochromení, bezmocnosti a podněcuje k útěku. Nutí nás něco dělat (mýt si ruce) či nedělat (nejezdit výtahem) a odstraní se pomocí terapie. Je známa např. klaustrofobie (strach z uzavřeného prostoru), agorafobie (z velkých prostor), arachnofobie (z pavouků) a další.
Matka se stává pro dítě již při narození jakousi bezpečnou základnou „secure base“, kde se dítě vrací při obtížných situacích. Není-li v dosahu, vytváří si dítě ochranná opatření „security blankets“, čímž může být např. plyšový méďa. První týdny je pro dítě důležitá potrava, potřeba kontaktu, tepla, bezpečí, cítění rytmu srdce matky. Při ztrátě těchto faktorů dítě pociťuje strach a úzkost. Není důležité množství hraček a polibků jako uklidňující hlas a dobrá reakce na signály dítěte (pláč). Od dvou let se dítě zkouší pohybovat samo a potřebuje mít jistotu, že tam základna stále bude i po jejich návratu. Proto malé dítě často vykukuje na matku zpoza stolu, chce se přesvědčit, že tam základna stále je a ono může objevovat dál.
Od 6.měsíce rozeznávají děti cizí lidi a nejdou ke každému. Pravidla nyní určuje dítě a my bychom je měli respektovat a netlačit na něj větami typu: „Tak jdi už konečně k babičce“, protože i babička neviděná měsíc se nyní zdá být úplně cizí osobou. Dítě si tímto vytváří ochranu, až se setká se situací samo.
Velký strach mají děti z odloučení. Od dvou let se dítě snaží pohybovat samo, jak jsem již řekla, a i toto je pro ně novota. Proto si rády cucají palec a tahají s sebou všude svého plyšového méďu, to je jejich způsob, jak se vyrovnat se strachem. Situace se může opakovat při nástupu do školky či školy a dítě si třeba může znovu začít cucat palec. Nechejme jej tedy, ať si samo zvolí způsob vypořádání se se stresem. Důležité je dítě na odloučení připravit, promluvit si s ním, vzbuzovat důvěru třeba tím, že si ho vyzvedneme včas, zkusit si to na „sucho“, případně si vymyslet nějaký rituál (píseň při cestě do školky). Jeho strach není dobré podceňovat, ale ani jej nijak nedramatizovat. Je zcela normální, že v první fázi odloučení dítě protestuje a pláče, ve další pak propadne zoufalství, apatii a uzavře se do sebe a v poslední pak ani nemá radost při vyzvednutí ze školky a matku odmítá.
Mnoho dětí se bojí jít spát, což je pro ně také jistá forma odloučení. Některé děti volají třikrát za noc matku a jiné zase chodí k rodičům do ložnice. Je dobré vymyslet si opět další rituál (okoupat, pohádka, pusa na dobrou noc), vyslechnout děti při špatném snu, uklidnit je, nechat rozsvícenou lampičku, plyšáka v posteli či něco, co jim připomíná matku (šátek). Měli bychom nechat děti se se svým strachem vypořádat samy, můžeme jim třeba navrhnout řešení, ale nevnucovat jim ho!
Další velký strach z odloučení bývá zapříčiněn rozchodem rodičů. Většinou vše odnáší dítě, cítí se vino, vidí soupeření rodičů a bojí se, že zůstane samo. Je nutné i zde stanovit určitý rituál (návštěvy). V první fázi si dítě rozchod neuvědomuje a cítí smutek, ve druhé se začne bát, ve třetí si začne idealizovat rodiče, který odešel, a v poslední to začíná akceptovat.
Posledním typem odloučení je smrt. Děti se často ptají: „Odkud přicházíme a kam směřujeme?“, ale rodiče se odpovědi vyhýbají a dítě tak dostává pocit, že se s ním nejedná na rovinu. Dospělí by měli děti zapojit do rituálu a společně s ním sdílet smutek. Když se dítě zeptá, zda-li také umře, neměli by rodiče odpovědět: „Ne, to se ti nestane“, takovou odpověď dítě nebere, ale měli by říci: „Může se ti to stát, ale já pak budu s tebou“, taková odpověď dítě uspokojí mnohem lépe. Někdy můžeme vidět, jek si dítě mírumilovně hraje s broukem a pak ho během jediné vteřiny rozčtvrtí. I toto je cesta, jakou se dítě seznamuje se smrtí. Rodič by v tomto případě měl zastávat hledisko hodnocení a říci např.: „Nečiň jiným, co nechceš, aby bylo činěno tobě.“
Měli bychom si zapamatovat, že strach je součástí života, nezlehčovat ani nedramatizovat ho, protože se dítě může cítit nepochopené, může začít strachu využívat ve svůj prospěch či může dokonce vzniknout i strach ze strachu. Je nutné dítě chápat, vcítit se do jeho strachu, vytvořit si rituál, nechat ho příšeru nakreslit, hrát si na to, čeho se bojí, ale nechat ho určit pevné pravidla hry.
Děti se často snaží překonat strach za pomocí fantazie, rituálu, regrese, vymýšlením vlastních slov a postav, pohádkou nebo si na to, z čeho mají strach, hrají. Fantazie vyplňuje mezery, nahání strach a také nad ním vítězí. Děti také potřebují pohádky, kde vystupují nadpřirozené bytosti a kde velkou úlohu sehrává fantazie. Pohádka by měla mít jeden rozměr, měla by být plošná (zrušení místa, času i fyzikálních zákonů), měli by se v ní vyskytovat formulace typu „bylo nebylo“ a měla by se v ní poukazovat také na protiklady a polaritu. Děti mají rády jednoduché zřetelné vypravování se šťastným koncem, do kterého rodič nevstupuje. Často vyžadují opakování pohádky stále dokola, protože se snaží vyřešit daný problém pohádkového hrdiny.
Někdy se dítě dobrovolně vystavuje strachu, je zde tedy jakási touha po strachu z vnějšího nebezpečí (např. strašidelný hrad na pouti), kdy si je ale dítě jisté ochranou (rodič) a dobrým koncem.
Naneštěstí i výchova může dítěti někdy nahánět strach. Proto bychom se měli vyvarovat vět typu „Nejraději bych od všeho utekla,“ jak jsem se již zmiňovala. Měli bychom se vyvarovat nadměrnému ochraňování, ale i tzv. liberální výchově, protože dítě se tak může cítit méně cenné, nesamostatné a špatně navazuje kontakty. Důležité je předem si stanovit hranice a pravidla a případné tresty vždy dovést do důsledků. Děti potřebují důslednost a jednoznačnost. Neměli bychom dítě podceňovat, srovnávat, vyhrožovat mu a chtít po něm více, než je v jeho silách. Naopak je dobré ho podpořit, motivovat, dodat mu odvahu a citový základ, vnímat ho a dát mu tak základ pro jeho samostatný rozvoj. Je-li dítě bito a nechváleno, může se mylně domnívat, že pouze toto je jeho možný kontakt s rodiči. Důsledky jako jsou uzavřenost, nesrozumitelná mluva, vady řeči, žádná mimika, kňouravost, regrese (cucání palce, žvatlání), malé sebevědomí, žádní přátelé a psychosomatické reakce (bolesti břicha, hlavy, pomočování atd.) na sebe nenechají dlouho čekat.
Jako poslední podnět pro vyvolání strachu zmiňuji média. Děti mají strach z katastrof (že se to přihodí i jim) a z různých filmů, a v nich zejména z tmy, zvuků, příšer, odloučení a zániku. Někdy film působí stejně na dospělé a na děti, mnohokrát ale ne – děti nerozeznají rozdíl mezi realitou a skutečností, více vnímají zvuky než obrazy. Děti se sním vypořádaj pomocí plyšáka, kamaráda či ponoření do sebe. Od rodičů se zde vyžaduje emocionální podpora a zavedení rituálů (např.čtení pohádky pořád dokola).
Použité zkratky: např. - například
atd. - a tak dále
apod. – a podobně
Použitá literatura: ROGGE, JAN-UWE. Dětské strachy a úzkosti, Praha: Portál, 1999.
