Dětské domovy
Úvod
Tento text je určený čtenářům, kteří o dětských domovech v České republice moc nevědí a chtějí se něco málo dovědět. Jde o vymezení tohoto pojmu a přiblížení dětského domova v Žatci.
Každého z nás nejvíce ovlivní jeho dětství. U dětí z dětských domovů to není jinak. Nejen v dětském věku, ale i v období dospívání si daleko víc uvědomují svou odlišnost od vrstevníků. Jejich vrstevníci mohou jít po škole klidně do města a nikdo se jich neptá, kde byli, neboť často nikdo ještě není doma. Děti musí hned po škole do dětského domova a po obědě teprve mohou na “volnou”, ale na svačinu musí být zpátky a udělat si úkoly. Dospívající obvykle chodí večer na diskotéky a do různých klubů či restaurací a domů se vrací často až po půlnoci. Děti z dětského domova si toto privilegium musí zasloužit. Pouze občas, když jsou hodně hodní, mohou trávit večer mimo dětský domov. Ovšem v půlnoci musí být zpět.
Dospívající když si potřebuje něco “nutně” koupit a zrovna se mu nedostává peněz, obvykle požádá rodiče, a rodiče mu to koupí. Dospívající z dětského domova si musí vystačit s tím, co dostane jako měsíční kapesné. Z kapesného se mu ale může srazit určitá částka, jestliže například zlobil, byl drzý, něco provedl, lhal, neuklidil po sobě, či neposlechl příkaz vychovatelky.
Některé děti z dětského domova, zvláště děti romského původu, jsou (jak „tety“ říkají) citově “ploché”. Neumí se často vcítit do pocitů druhých, svou lásku neumí dávat najevo, neboť to ve své rodině nikdy nepoznaly. Jsou hrubé a bezcitelné. Zlomový okamžik u nich většinou přichází mezi jedenáctým až třináctým rokem. Děti začínají mít i jiné potřeby, srovnávají se s ostatními dětmi a uvědomují si svou odlišnost. Jestliže v tuto chvíli se nepodaří vychovatelce dětem vše správně vysvětlit, vyslechnout je a pochopit ... . Děti jsou pak často velmi egoistické, zajímá je jen jejich osoba a vše by chtěly mít jen pro sebe.
Myslím si, že to je docela dost důvodů a námětů k napsání této seminární práce.
Ústavní výchova - charakteristika
Ústavní výchova je opatření nařizované soudem v občanskoprávním řízení podle zákona o rodině nezletilým do osmnácti let. Nařizuje se v případech, kdy jiné předcházející výchovné opatření, jako například napomenutí, dohled nad výchovou, svěření dítěte do péče jiného občana atd., nevedlo k nápravě, nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Pokud je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i případech, kdy jiná výchovná opatření nepředcházela.
Ústavní výchova se nařizuje nezletilým mravně narušeným nebo i jen mravně ohroženým, u nichž je zanedbána řádná rodičovská výchova nebo těm, kteří žijí v patologickém rodinném prostředí, kde je jejich řádný vývoj ohrožen. Nařizuje se také z objektivních důvodů, například pracuje-li otec dočasně v cizině a matka je hospitalizována v nemocnici a nemá se tedy kdo o dítě starat. Ústavní výchova je tedy opatřením, které nemá trestní charakter narozdíl od nařízené ochranné výchovy. Je v něm silně zdůrazněn prvek prevence.
Ústavní výchova není časově omezena, trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dosažení plnoletosti, není-li výjimečně prodloužena z důvodu přípravy dítěte na povolání.
Dětské domovy - úvod
Dětské domovy mají v síti školských zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu specifické postavení. Jejich úkolem je zajistit všestrannou výchovnou, sociální a materiální péči dětem a mládeži postrádající z nejrůznějších příčin vlastní pozitivní rodinné prostředí. Dominujícím problémem u této části mládeže často ještě nejsou poruchy jejího chování, ale selhávání rodičů při plnění rodičovských povinností a výkonu rodičovských práv.
Prostřednictvím dětských domovů zabezpečuje stát náhradní výchovnou péči všem nezletilým, jejichž situace takový druh společenské pomoci vyžaduje a kteří nemohli být osvojeni, umístěni v některé z forem pěstounské péče či předáni do péče jiných občanů než rodičů ve smyslu zákona o rodině z r. 1998.
Posláním dětských domovů je vytvořit v podmínkách kolektivního výchovného zařízení takové prostředí, které by co nejúčinněji přispívalo k harmonickému vývoji osobnosti mladého jedince, poskytovalo mu dostatek intimity, jistoty, pocit pevného zázemí a současně dostatek podnětů a možností k rozvíjení a uspokojování jeho citových potřeb.
Rodina je základní jednotkou lidského společenství. Doposud se nepodařilo vytvořit optimálnější instituci, v níž by děti získávaly potřebné citové zázemí, návyky a schopnosti orientovat se v sociálních vztazích, než je dobře fungující rodina.Ta zůstává i pro dětské domovy inspirujícím vzorem, a to i při cílevědomém využití výchovy a dalších vědních disciplín vztahujících se k výchově a vzdělávání dětí a mládeže.
Dětské domovy nesou morálně před celou společností stejnou odpovědnost za výchovu nezletilých, jakou za jiných okolností mají rodiče. Naše společnost usiluje o vytváření optimálních podmínek pro tuto společensky mimořádně náročnou činnost. Role, kterou dětské domovy v životě mladého jedince sehrávají, je komplikovaná skutečností, že v řadě případů nelze překlenout a zahladit životní zkušenosti, které si dítě z předchozího negativně působícího nebo nedostatečně podnětného prostředí přineslo. Je třeba také usilovat o odstranění nedostatků v jeho sociálním a osobnostním vývoji a citlivě dítě připravovat a vést k překonávání problémů plynoucích z jeho společensky výjimečného postavení. Někdy je nutno čelit i případným dalším negativním tendencím ze strany rodičů, neboť jejich rodičovská práva jsou v dnešní době omezena pouze tak, že rodič nesmí mít dítě ve vlastní péči. Jinak mu všechna rodičovská práva zůstávají.
Kritéria úspěšnosti ústavní výchovy nejsou jednoznačně stanovena. Posouzení výsledků náročného a dlouhodobého procesu výchovy v kolektivním zařízení není jednoduchou záležitostí. Šetření u dospělých, bývalých chovanců, je i u těch, kteří v životě úspěšně zakotvili, nepříliš vítané. I když dobrý rodič nebo vychovatel pociťuje radost nad každým i drobným úspěchem dítěte, zůstává tím nejpodstatnějším kritériem otázka, jak mladý člověk zúročí výsledky veškeré vynaložené péče, jak se dokáže zařadit do života společnosti.
Vývoj dětských domovů u nás
Z Ottova naučného slovníku se pod heslem opatrovna dovídáme: “Opatrovna jest ústav pro dítky školou ještě nepovinné (od 3-6 let), jež zde zůstávají od rána do večera pod dozorem pěstounek, přiměřeně se zaměstnávající hrami, zpěvem, vypravováním a pod. A jsouce zde i stravovány. Opatrovny určeny jsou obzvláště pro dítky chudých rodičů, kteří při svém zaneprázdnění nemohou dítky stále míti na očích. V Německu založila první opatrovnu kněžka Paulina z Lippe v Detmoldě r. 1802, v Anglii vznikly opatrovny podnětem Broughamovým r. 1818. První českou opatrovnu založil Jan Svoboda v Praze na Hrádku r. 1832, druhá opatrovna založena t. r. v Karlíně.
O zařízení obou těchto opatroven měli zásluhu Karel hr. Chotek, tehdejší nejv. purkrabí král. českého, společně s purkmistrem pražským Spořilem. Nákladem obce pražské založena první opatrovna r. 1862 u sv. Štěpána, r. 1969 druhá u sv. Jakuba na Starém městě, od r. 1873 pak, když při státním ústavě ku vzdělání učitelek zřízen byl též samostatný kurs pro pěstounky, přibývalo opatroven hlavně přičiněním pí. Marie Riegrové a faráře Nyklesa, tak že jich čítá nyní Praha 18 veřejných, nákladem obce vydržovaných, a 6 soukromých (něm.). Většina jich spojena jest se školou mateřskou, některé též s jeslemi. V celých Čechách jest opatroven 200, obzvláště v městech průmyslných.”
Tyto opatrovny byly jakýmsi předchůdcem dnešních dětských domovů. Tedy již školský zákon z r. 1869 pamatoval na zřizování ústavů pro děti vyžadující veřejnou péči a tyto ústavy přenechal zemskému zákonodárství. Byly u nás budovány dávno před první světovou válkou i po ní, kdy potřeba dětských domovů ještě vzrostla. Měnila se však organizační struktura, formy hmotného zajištění i obsah činnosti.
Za další předchůdce dětských domovů můžeme pokládat dřívější sirotčince a útulky, které byly budovány na ryze charitativním základě již koncem minulého století. Jejich zakladatelé a vydržovatelé byli zpočátku filantropicky cítící, hospodářsky dostatečně silní jedinci, zpravidla šlechtici nebo církev. Ústavy poskytovaly dětem nejnutnější zaopatření. Převládala náboženská výchova. Děti pracovali ve prostěch ústavu, školní výuce nebyla věnována dostatečná péče.
Na přelomu století vstoupil mezi zakladatele a vydržovatele těchto zařízení veřejný prvek. Vznikaly sirotčince a útulky zakládané a vydržované obcemi nebo zařízení se širším spádovým územím podle předpisu o tzv. chudinské péči. Neměly být již zařízeními vysloveně charitativními, ale přesto se nijak podstatně neodlišovaly od charitativních útulků soukromých a církevních, a velmi často nedosáhly ani jejich úrovně. Přes zemská ustanovení nařizující zemím, okresů a obcím tyto ústavy budovat, byl jejich počet naprosto nedostatečný a nestačil zaopatřit ani ty nejnutnější případy. Z údajů zemského výboru se dovídáme, že např. “k 1. 7. 1908 bylo ze zemského fondu podporována 5 039 dětí (z toho v různých ústavech 847 dětí a v rodinných 4 192 dětí). Podle bilance sirotčí akce doplnění v roce 1908 výpočty zemské statistické kanceláře bylo však v Čechách zjištěno celkem 45 362 dětí, které potřebovaly pomoc a ochranu.”
Dalším činitelem, který zakládal a udržoval zařízení tohoto typu, byly charitativní spolky. Spolkové ústavy vznikly z obdobných principů jako ústavy soukromé a obecní, postupně však dostávaly stále více ráz institucí veřejných a přejímaly péči o osiřelé děti neomezeně. Síť spolkových zařízení v celkové síti převládala.
Sirotčince soukromé, spolkové i veřejné existovaly u nás dlouho vedle sebe. Tak například v roce 1908 jich bylo v Čechách 77 a na Moravě ještě v roce 1936 bylo vedle veřejných okresních dětských domovů 34 útulků pro děti a sirotčinců vydržovaných různými institucemi soukromými a církevními a 10 sirotčinců městských. Tato čísla se podstatně nezměnila ani do roku 1945. V období těsně před válkou a po první světové válce se ujaly péče o tuto kategorii dětí okresní péče o mládež. Vznikaly postupně od roku 1908 jako dobrovolné spolky a byly v roce 1921 reorganizovány jako instituce poloveřejné.
Okresní péče o mládež začaly postupně a soustavně budovat síť okresních dětských domovů na pokrokovější základně, než byly staré sirotčince, což měl vyjadřovat také nový název - dětské domovy. Do roku 1948, kdy činnost okresních péčí o mládež zanikla, byly vybudovány okresní dětské domovy ve velké většině okresů. Tak například na Moravě bylo v roce 1921 jen 12 okresních dětských domovů, v roce 1926 již 31. Za dalších deset let vzrostl tento počet na 60 a v roce 1946 byl v bývalých 83 soudních okresech moravských celkem 70 okresních dětských domovů. Dětské domovy v tomto období byly budovány jako malé ústavy rodinného typu pro 15-25 dětí. Život v nich v podstatě odpovídal situaci velké rodiny.
Stinnou stránkou těchto zařízení byla nízká pedagogická kvalifikovanost personálu. Správkyní a současně vychovatelkou byla zpravidla tzv. pěstounka. Jen v několika málo dětských domovech byly pěstounky dvě. Pěstounky se připravovaly na sovu funkci pouze praktickou instruktáží a hospitací v několika tzv. instruktážních dětských domovech, v nichž pracovaly zkušenějších pěstounky-správkyně. Rozdílné bylo také vybavení a hospodaření jednotlivých dětských domovů. Hospodaření bylo jen zčásti dotované státem, a tak byl provoz domova závislý na tom, kolik prostředků se podařilo získat různými dobročinnými akcemi, sbírkami a podniky.
Forma samostatných dětských domovů není jediná. V Anglii, Francii a severských státech se rozšířila forma tzv. samostatných velkých rodin žijících v rodinných domcích nebo v činžovních bytech. Vychovateli jsou zde manželské páry, počet dětí okolo deseti. Samostatné velké rodiny sdružené v určitý výchovný celek vytvořily typ dětských vesniček. Pět domků na okraji Berlína vytvořilo například vesničku A. Schweitzera. O děti pečuje “matka”, “otec” chodí do zaměstnání mimo domov. Známá je mezinárodní Pestalozziho vesnička v Trogenu ve Švýcarsku, složená z řady jednopatrových rodinných domků. V každém pracuje manželský pár. V jednom domku je 18-20 dětí. Ve vesničce žije 12 národností, z nichž každá má “svůj” domek. Velmi známé jsou SOS vesničky, zakládané od roku 1949 v Rakousku, odkud se rozšířily i do jiných zemí v Evropě, Asii, v Jižní Americe a v Africe.
SOS vesničky začaly vznikat také u nás. Později se však začlenily do sítě zařízení sociálního zabezpečení. Velmi podobná zařízení jako SOS vesničky jsou zařízení Národního dětského domu v Anglii, organizace trvající 100 let a věnující se péči o dítě nějakým způsobem postižené. Všechna tato zařízení přijímají děti různého věku obou pohlaví.
Obrat v organizaci a pojetí péče o děti vyžadující z různých důvodů pomoc společnosti nastal až po druhé světové válce. Okresní péče o mládež jako poloveřejná instituce a jiné dobrovolné spolky byly zrušeny a jejich úkoly převzaly v roce 1949 národní výbory. Ústavní výchově, dosud závislé převážně na dobročinnosti, se tak dostalo pevného materiálního a právního zajištění. Dětské domovy přestaly být charitativními sociálními institucemi a staly se zařízeními výchovnými. Začleněním do školské soustavy získaly právní a organizační základnu pro další rozvoj.
Jednu z nejpodstatnějších změn ve vývoji dětských domovů přineslo vydání ideového záměru ministerstva školství ČSR o koncepci dětských domovů v roce 1970, jehož postupná realizace byla umožněna vydáním organizačních směrnic pro dětské domovy, zvláštní výchovná a diagnostická zařízení, č. j. 30 374/71-201, z 28. 12. 1971.
Zavádění nové koncepce dětských domovů souviselo s podstatným zkvalitněním materiálních, sociálních i personálních podmínek, což se příznivě odrazilo ve výsledcích výchovně vzdělávací práce. Úpravy v organizaci těchto zařízení výrazně omezily časté a nežádoucí přesuny dětí a položily háklady komplexní, systematické a všestranné péče o děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou.
Druhy dětských domovů
Dětské domovy se člení na domovy internátního typu a rodinného typu.
Do dětských domovů internátního typu jsou umísťováni nezletilí s prognózou krátkodobého pobytu v domově, a tedy i s perspektivou návratu do vlastního rodinného prostředí. Vzhledem k této skutečnosti jsou pozitivní vazby dítěte na rodinu dětským domovem respektovány, a pokud je to v zájmu dítěte, i přiměřeně podporovány a rozvíjeny. Ovlivňují-li rodiče či zákonní zástupci dítěte výchovný proces negativně, je ředitel domova oprávněn na určitou nezbytně nutnou dobu jejich návštěvy omezit.
Základní organizační jednotkou kolektivu dětí a mládeže v dětském domově internátního typu je výchovná skupina, kde je kolem patnácti dětí.
Na tyto domovy se rovněž vztahuje povinnost v případě potřeby poskytovat péči mládeži do osmnácti let, popřípadě i déle v souvislosti s přípravou na povolání. Předpokládaný krátkodobý pobyt dětí v ústavu se totiž velmi často mění v pobyt dlouhodobý, až do úplného sociálního osamostatnění chovanců.
Dětské domovy rodinného typu jsou určeny pro mládež, u níž se předpokládá dlouhodobý pobyt v dětském domově. U těchto nezletilých se rovněž předpokládá uvolněnost vazby na vlastní rodinu nebo nevhodnost styku s rodinou (například rodiče zbaveni rodičovských práv). Snahou tohoto typu dětských domovů je tedy vytvoření co nejoptimálnějších podmínek pro zdravý vývoj dítěte tak, aby se co nejlépe nahradilo vlastní rodinné zázemí.
Jak se dítě může dostat do dětského domova
Může se stát, že se dítě nalézá v rodinném prostředí, které má nízkou sociokulturní úroveň. Tedy buď jeden nebo většinou oba rodiče nepracují, dochází k přetrhání citových vazeb, dítě strádá, je bito ... . Pak OPD (=oddělení péče o děti) na základě podnětu občanů, většinou sousedů, či na základě informace dětského lékaře si rodinu prošetří a jestliže zjistí, že je rodina nefunkční vydá soud předběžné opatření. Nejpozději do půl roku by měl být vydán rozsudek o nařízení ústavní výchovy (viz výše ústavní výchova - charakteristika).
Nebo se sem dítě dostane z dětského domova od 0-3 let, který financuje ministerstvo sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví. O děti se zde starají dětské sestry.
Dětský domov, jeho vnitřní organizace a činnost
V dětském domově jsou děti od tří do osmnácti případně devatenácti let. Navštěvují mateřskou školu, speciální mateřskou školu, zvláštní školu, základní školu, zvláštní školu, pomocnou školu, učiliště, střední školu s maturitou a výjimečně i vysokou školu.
Dnes už je možná návštěva rodičů kdykoliv po předchozí telefonické domluvě. Návštěva dětí doma se může uskutečnit až po povolení sociální pracovnice OPD, která navštíví rodinu a posoudí, zda by zde děti mohly být krátkodobě (víkend), nebo dlouhodobě (velké prázdniny, vánoce). Děti se vždy na návštěvu domů těší, ač se jim mnohdy doma nedostalo právě nejvlídnější péče, protože rodinu nemůže žádná ústavní péče nahradit.
Kladem současného dětského domova je skutečnost, že dětský domov usiluje o vytvoření co největšího prostoru pro respektování individuálních zájmů, o potlačení nadbytečného direktivního organizování a o dostatečné vlastní soukromí každého dítěte. V rámci volného času mají děti možnost rozvíjet své záliby a zájmy. Jsou jim umožněny i osobní kontakty se širším společenským prostředím, které přispívají k lepší integraci dítěte do společnosti. Děti chodí do kroužků, na výstavy, do divadel, zúčastňují se různých soutěží. Zájmová činnost se tedy co nejvíce přesouvá do prostředí mimo dětský domov a umožňuje dětem rozvíjet své schopnosti i v některých specializovaných oblastech. Děti tak získávají nové osobní a sociální zkušenosti a zbavují se pocitu nejistoty a nedůvěry ve vlastní síly a schopnosti, s nímž zpravidla do domova přicházejí. Zároveň se dětský domov snaží uchránit dítě negativnímu vlivu okolního prostředí (kouření, alkohol, drogy). Proto je často v dětském domově i drogový poradce a psycholog.
Rodiče by na dítě, které mají umístěno v dětském domově měli platit 1 360 Kč dle vyhlášky 167/96 o příspěvku, který mají platit rodiče. Ale velmi často neplatí nic, protože nedosahují životního minima, a tak život těchto dětí v dětském domově hradí stát.
Děti dostávají kapesné podle vyhlášky 274/96 o kapesném, s ohledem na věk, chování a finanční rozpočet dětského domova. Malé děti (5-6 let) dostávají 30 Kč, od 6-12 let 70 Kč, od 12-15 let 100 Kč, a od 15-19 let 180 Kč na měsíc. Když mají narozeniny mohou si vybrat dárek do výše 1 000 Kč.
Vnitřní řád v dětském domově se řídí vyhláškou číslo 64 z r. 81 o dětských domovech a školských zařízeních pro ústavní péči. Ve všední den mají děti v půl sedmé budíček a osobní hygienu, po snídani jdou do školy, mladší děti odvede vychovatelka, starší mohou sami, po škole je čeká oběd v dětském domově. Po obědě mají vycházky a kroužky, pak večeři a přípravu do školy a večerku.. O víkendu mají budíček později, kolem půl deváté, pak osobní hygienu, snídani, volné dopoledne, vycházky, pracovní činnost s dětmi, svačina, večeře, večerka. Malé děti mají večerku v osm hodin večer, starší v deset a nejstarší, tedy studenti a učni, ve dvanáct hodin. Po domluvě mohou strávit večer mimo dětský domov.
Propuštění dětí z dětského domova
Po dosažení osmnácti let je dítě z dětského domova obvykle propuštěno. Může však dobrovolně zůstat v zařízení i po dosažení zletilosti, popřípadě po dosažení devatenácti let, než ukončí přípravu na povolání. Takový případ však není typický. Propuštění je tehdy jen formálním aktem. Chovanec stále zůstává chovancem.
Děti se mohou vrátit domů, ale bohužel tento akt není nejšťastnějším řešením, neboť společnost dítě ze závadného prosřední vzala a teď ho tam opět vrací. Stává se, že se děti “svezou zpátky” a celý výchovný proces se zdá být zbytečným.
Často se dětský domov snaží, aby město dítěti přidělilo byt, ale i když se to povede, tento jedinec se nenaučí v bytě žít. Velkým problémem je adaptace na život v bytě. Děti v dětském domově nejsou zvyklé na běžné činnosti, které život v bytě vyžaduje. Z hygienických důvodů se nesmí pouštět do kuchyně, s poloautomatickou pračkou nesmí pracovat, neboť je mohl zabít elektrický proud, smí pracovat s automatickou pračkou, ale málokdo si ji v dnešní době v osmnácti letech může dovolit.
Další možností kam děti mohou jít jsou azylové domy, kde ale mohou být pouze dočasně, nebo se mohou dostat do nově vznikajících “domů na půl cesty” (u nás nejblíže v Košťanech a Novém Strašecí), který financuje a zajišťuje nějaká nadace, nebo fond ohrožených dětí.
Když děti končí pobyt v dětském domově, mohou dostat tzv. věcnou pomoc až do výše 10 000 Kč. Nejčastěji je dětský domov přirozeně vybaví praktickými věcmi (oblečení, ručníky, peřina ...).
Dětský domov v Žatci - historie
Dětský domov v Žatci vznikl v prosinci 1946 z nutnosti poskytnout sociální zajištění sirotkům, polosirotkům (řada z nich pocházela od padlých příslušníků čs. zahraniční armády ze SSSR - volyňských Čechů) a dětem, které potřebovaly zvláštní péči. Dětský domov byl umístěn ve vile v Leninově (dnešní Studentské) ulici a bylo v něm umístěno 25 dětí z Volyně. Zakladatelkou dětského domova byla učitelka Terezie Tomášková. Roku 15. 8. 1951 se stala vedoucí dětského domova Růžena Smrčková, 1. 2. 1987 Václava Clauditzová, a od 1. 2. 1998 je ředitelkou Mgr. Jaroslava Kohoutová.
Vybavení dětského domova byla přirozeně velmi prosté. Nábytek kromě postelí byl konfiskál po Němcích. Oblečení děti získávaly díky darům Červeného kříže a Svazu Čechů z Volyně.
Výchovná práce s těmito dětmi byla pochopitelně velice složitá. Děti, které poznaly útrapy války byly plaché, bojácné a plny předsudků. Neznaly ani český pravopis, proto zůstávaly v domově, aby se naučily česky psát a mohly pak odejít do učení či na studia.
Postupně byly přijímány další pracovnice, ale i další děti, jejichž počet vzrostl v roce 1948 na 45-50. Prostory budovy začaly být nedostačující. Děti neměly kde spát. Večer se využívalo všech možností - ustlalo se na stolech, lavicích, dokonce i ve vaně.
Dětský domov tedy potřeboval získat větší budovu. Roku 1948 byla dětskému domovu přidělena budova v Gottwaldově (dnešní Pražské) ulici. Budova potřebovala upravit pro potřeby dětského domova. Opravy a úpravy skončily v r. 1949 a budova jako dětský domov byla předána svému účelu 26. června 1949. Kapacita dětského domova byla stanovena pro 60 dětí. V den otevření bylo v zařízení 55 dětí.
Časem byly přijímány další děti a díky stísněným podmínkám začalo vedení dětského domova uvažovat o přístavbě. Návrh na přestavbu byl přijat 1. 12. 1967 a na jaře 1968 byla zahájena stavba, která probíhala za plného provozu. Nutně se snížil stav dětí na 45. Toto číslo bylo později uznáno za kapacitu domova a děti byly rozděleny do 3 výchovných skupin po 15 dětech. Rodinné buňky tehdejší ONV nepovolil a z dětského domova se stal internátní dětský domov s prvky rodinné výchovy. Každá výchovná skupina měla tedy svůj obývací pokoj, jídelnu, hyg. zařízení, šatnu. Výchovu u každé skupiny zajišťovaly dvě stálé vychovatelky - tety.
V kronice dětského domova dále najdeme zmínky o tom, kde a jak děti trávily prázdniny, vánoce a jednotlivé školní roky. Také fotografie z různých akcí, dnů dětí, sportovních dnů, soutěží, karnevalů, vánočních besídek, Mikulášů či návštěv slavných osobností, které jsou pro děti vždy nezapomenutelnými zážitky (TV NOVA, paní Helena Růžičková nebo hudební skupina Lunetic).
V dnešním dětském domově jsou děti rozděleny do tří skupin. Každá skupina má svůj obývací pokoj a pracovnu. Jídelnu mají děti společnou. Jde tedy o dětský domov internátního typu s rodinnými prvky. O každou skupinu se starají dvě stálé vychovatelky, které se střídají. Vychovatelky, stejně jako ostatní zaměstnankyně a zaměstnanci jsou dětmi oslovováni stejně - teto, strejdo.
Závěr
Všichni zaměstnanci se snaží, aby jejich práce co nejlépe vystihla název tohoto zařízení - dětský domov.Žádné dítě by se pravděpodobně do dětského domova dostat něchtělo. Dětský domov pro ně představuje izolovaný svět dětí romské národnosti a dětí bez domova. Mají od nich určitý odstup. V životě jsem se již setkala i s takovým přístupem učitele, který mě doopravdy zarazil. Ve škole se strhla menší rvačka mezi chlapci. Účastníky rvačky byli i chlapci z dětského domova. Nikdo se nesnažil zjistit kdo rvačku vyprovokoval, automaticky učitel pronesl: “No jo, zase děcák. S těma jsou jenom problémy.” Přitom rvačku vyprovokovali chlapci z “normální” rodiny tím, že se chlapcům z “děcáku” posmívali. Děti dovedou být opravdu kruté, ale ještě horší je, když někdo, kdo je má vychovávat jim dá zapravdu a jde jim takovým příkladem. Další příhoda se týká výchovy v rodině. Maminka s dítětem si hrála na pískovišti. Přišla skupinka dětí z dětského domova s vychovatelkou a začaly si hrát také. Maminka se okamžitě zvedla a vedla dítě domů, protože její syn si přece nebude hrát s dětmi s dětského domova. V tomto případě ale navíc šlo a rasovou nesnášenlivost. Tento přístup lidí nechápu. Vždyť děti z dětského domova, ať už jsou “bílé” či jsou romské národnosti, nejsou ani horší ani lepší než my. I mezi námi jsou lidé dobří a lumpové.
Děti z dětského domova zkrátka nemají v životě takové štěstí jako my. Toto štěstí si ani častokrát neuvědomujeme. Štěstí mít mámu, tátu, sourozence, pochopení pro svá přání, podporu. Ale také mít aspoň chvilku někoho jen pro sebe, někomu se vypovídat . To je to největší co dětem v dětském domově chybí. Ve skupince, kde je patnáct dětí, se může “teta” jen stěží věnovat každému zvlášť. “Teta” se musí naučit s dětmi jednat tak, aby žádné z nich nemělo pocit, že je zanedbáváno a je mu věnována menší pozornost než ostatním. Stejně tak, když se “teta” někomu věnuje a snaží se ho vyslechnout a pomoci mu, druhé dítě začne žárlit. Děti mezi sebou soupeří o pozornost “tet”. Vychovatelka musí být proto velmi pozorná a pozornost se musí naučit rozdávat všem stejně. Vychovatelky, které pracují v dětském domově musí mít vysokoškolské či vyšší odborné vzdělání z oboru speciální pedagogiky. Ale i kdyby měla vychovatelka sebelepší vzdělání, tu pravou práci s dětmi se naučí až v praxi.
Dětskému domovu v Žatci se podařilo to, co se podaří jen málokterému dětskému domovu. Své svěřence skvěle zapojil do “normálního” života. Děti navštěvují různé kroužky, kurzy, vystupují v divadle, píše se o nich v novinách.
Dětský domov asi nemůže dítěti vynahradit skutečnou úplnou rodinu. Ale v současné době je to asi to nejlepší řešení, které může stát dítěti z nefunkční rodiny či dítěti opuštěnému nabídnout.
Obsah:
Úvod............................................................................1
Ústavní výchova - charakteristika.............................2
Dětské domovy - úvod...............................................2
Vývoj dětských domovů u nás.............................. ....3
Druhy dětských domovů........................................... .6
Jak se dítě může dostat do dětského domova........7
Dětský domov, jeho vnitřní organizace a činnost.....7
Propuštění dětí z dětského domova..........................8
Dětský domov v Žatci - historie.................................9
Závěr.............................................................................11
Použité materiály:
- Ottův slovník naučný
- Speciálně-pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy, státní
pedag. nakl. Praha 88
- Výchovně vzdělávací práce v dětských domovech, státní pedag. nakl.
Praha 87
- Kronika dětského domova v Žatci
- Sociální a zdravotní péče na Žatecku - Jaromír Krob, knihtiskárna Ant.
Štrombacha - Louny, nákladem České okresní péče o mládež v Žatci 1931
